Známá herečka se podělila o část přestávky se čtenáři Příbramského deníku.
Kolik v této úspěšné hře zvládáte postav?
Osmnáct.
Irská autorka prý věnovala hru všem, kteří zůstali nikoli vlastní vinou sami…
Ano. A ukazuje to na ženě, kterou opustí manžel. Vyrovnává se s tím však s humorem, s nadhledem a s jakousi nadějí na konci. To je asi to, co mají na příběhu ženy rády.
Hru máte v repertoáru celé desetiletí a stále je vyprodáno. Vzpomenete si za tu dobu na diváckou reakci, která vám něčím utkvěla v paměti?
Každá je jiná. Některá žena se v ní pozná, jiná si myslí, že je popsán přesně její osud. Zvláště dámy, které se právě rozvedly, to prožívají se mnou velmi intenzivně. A záleží také na skladbě publika, zda v něm sedí více mužů nebo žen. Mladí se zase v hledišti především baví, protože ještě neví, co je v životě čeká. Starší ženy vezmou vše víc vážněji. Cítí, jak je to smutné, když ženu po padesátce opustí muž.
Vaše role je obrovská „kláda". Nemáte možnost se na scéně opřít o kolegu, který by vám případně text nahrál. Neobáváte se, že vás zradí paměť a objeví se „okno"?
Po těch letech již ne. Představení pro jednoho herce jsou velmi těžkou disciplínou. Člověk je sám a nikdo ho z takové situace nevytáhne. Nechci se rouhat, aby se okno neobjevilo právě v Sedlčanech, ale ještě se mi to nestalo. Nemám nápovědu. Text jde tak rychle, že by nebyla ani možnost zajít do portálu, abych věděla, jak dál. Musím si pomoci sama. Ale tak dlouho se pohybuji s Mým báječným rozvodem po scéně, že všechny převleky a přesuny rekvizity zvládám a zároveň to jsou body, kterých se zachytávám. Jsou to takové zvláštní značky, které si my herci na jevišti dáváme. Hra se nesmí hrát, musím se do role obléci a před diváky ji ten večer odžít.
Máte za sebou spoustu krásných filmových a divadelních rolí. Ale diváci vás jistě stále milují jako doktorku Alžbětu Čeňkovou z kultovního televizního seriálu Nemocnice na kraji města. Z poslední doby je to zase Vilma v laskavé a moudré komedii Ženy v pokušení. Za obě tyto ztvárněné postavy jste získala významné ceny. Za Vilmu Českého lva, za „Nemocnici" v Německu cenu Bambi. Z dalších ocenění připomeňme alespoň Cenu Františka Filipovského za dabing. Máte některou z nich na „poličce slávy" doma trochu výš?
Ne, všechny jsou ve stejné výši a nedávno jsem musela vzít štafličky a otřít z nich prach. Každá je jiná – jedna kovová, další pozlacená, další skleněná. Za dabing jsem dostala takové dvě hlavičky obrácené proti sobě, které spolu jakoby mluví. Mám také Modrou kostku a cenu Elsa… Všechna ocenění mám shromážděna na jednom místě a protože jsou dost vysoko, tak mi k nim jen občas zalétne pohled.
Právě v legendárním Dietlově seriálu „Nemocnice" jste se setkala s řadou hereckých legend. Zavzpomínáte alespoň na některou z nich?
My mladí jsme se především dívali, jak ti Mistři svoji práci dělají, jak se na roli připravují, jak s ní nakládají, jak jsou přesní v detailu. A to byli všichni – ať to byl Láďa Menšík, Miloš Kopecký, Pepík Abrhám, Viktor Preiss… To pro mne byla opravdu velká herecká škola a nerada bych jen některé z nich takzvaně vypíchla. Jen mě mrzí, když se na seriál s odstupem času podívám, kolik jich již mezi námi není. Tito bardi, hvězdy stříbrného plátna i televize, nám chybí. Je mi hrozně líto, že ta generace rychle odešla. Ale vážím si toho, že jsem měla možnost s nimi hrát. Vždyť jsem hrála například i s takovým Jaroslavem Marvanem… Najednou po nich zůstala mezera. Já se modlím, aby nová generace herecky vyrostla a stali se z ní kvalitní a dobří herci. Mezi těmi, kteří odešli a kteří nastupují, je velké vakuum. Alespoň já to tak cítím.
Máte k Sedlčanům, Příbrami, Dobříši, Rožmitálu nebo jinému místu v okrese bližší vztah?
V Rožmitále pod Třemšínem jsem měla kamarády. Měli tam víkendový domeček. Moje dcera Adélka se narodila před jednatřiceti lety. A to byla rodina, která mi malou dceru hlídala. Michala a Vláďa Škaloudovi mi pomáhali, když jsem se chtěla vrátit do divadla. Sami měli v té době malou dceru Andrejku. Dnes je to dospělá žena. Jinak jsem ostatními místy jen projížděla, například při svém angažmá v Českých Budějovicích, kde jsem byla čtyři pět let. A směrem na Strakonice jsem jezdila raději než přes Tábor. Když jsem se blížila k Příbrami, těšila jsem se, že jsem skoro doma.
Navštěvujete se s touto rodinou i v současné době?
Dodneška na rodinu vzpomínám. Byli to skvělí lidé. Nenavštěvujeme se, občas si ale zavoláme.
Marie Břeňová
