Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Eva Číhalová: Poválečný květen mou dětskou duši zasáhl

Příbram /70. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ - VZPOMÍNKY PAMĚTNICE/ – V květnu roku 1945 bylo Evě Číhalové z Příbrami sedm let a navštěvovala první třídu březohorské školy. Jak její dětskou duši zasáhly poválečné květnové dny, prozrazuje v následujícím textu.

11.5.2015
SDÍLEJ:

Eva Číhalová, patriotka Příbrami, bývalá učitelka, členka Klubu paměti národa.Foto: archiv

„Jedním z povinných předmětů byl i jazyk německý. Tam jsem se „proslavila" tím, že při jedné jarní inspekci německy mluvícím inspektorem jsem se rozplakala, protože chtěl do češtiny přeložit větu: Karel visí a houpá se na lampě. To byl pro mne šok, protože jsem z domova věděla, jak v Dobříši u zámku několik partyzánů Němci právě pověšením zavraždili a nechali na výstrahu viset a houpat ve větru. Nebylo to sice na lampě, ale na dlouhém trámu, který tam zůstal i dlouho po válce. Herr inspektorovi jsem řekla, že Karel se houpá na dřevěném koni, protože na lampě se nehoupá. Naštěstí moji spolužáci nevěděli o čem je řeč, takže jsem nemusela nikomu nic vysvětlovat," vypráví Eva Číhalová, bývalá příbramská učitelka, věrná skautka, patriotka a členka Klubu Paměti národa. Za moudrou odpověď tehdy prý dostala od ředitele a třídního učitele pana Staňka velkou pochvalu. Tato epizoda se zapsala do povědomí stejně, jako mnoho dalších událostí.

Březohoráci na pražských barikádách

„Moc dobře si pamatuji na průjezd amerických džípů naší ulicí – tehdy Karlovou – a prvního živého černocha, mávajícího americkou vlaječkou. Usměvaví vojáci a jásající šťastní Březohoráci! Jenže tahle euforie byla předčasná, 5. květen nebyl dnem konce války! Když se Američané po několika hodinách vraceli, začaly se objevovat kusé informace, že se „snad" v Praze něco chystá… A za pár dní už dobrovolníci jeli Praze na pomoc. Jak? To nevím. Ale vím, že skaut Fanda Brůček to tatínkovi po návratu líčil jako cestu plnou nebezpečí od samého začátku až po návrat. Nicméně faktem zůstává, že i Březohoráci byli na pražských barikádách!" připomíná dnes Eva Číhalová.

Na první poválečné dny vzpomíná Eva Číhalová z Příbrami, která v té době prvňáčkem březohorské školy, rozpačitě.
„Byla jsem dítě, které mělo rodiče, střechu nad hlavou a trvalý pocit určitého bezpečí po celou dobu války. O té jsme věděli všechno. Naši s námi (já a osmiletý brácha) otevřeně řešili všechno, co považovali za důležité. A také nám řekli, co si musíme nechat jen pro sebe a nikde o tom nemluvit. Protože pro nás byli celoživotně uznávanou autoritou, byla tato poznámka zákonem! Tak jsme věděli o distribuci letáků i pomoci rodinám uvězněných. Vím, že ještě před Američany byli u nás doma Vlasovci. Přišli v noci, ale který den to bylo, nevím, my děti jsme spaly. Ráno jsme se dověděli, že utíkají před Rusy a snad se jim to povede někde u Strakonic. To byla moje první pochybnost: proč před nimi utíkají, když všichni na ně čekají? Bylo nám vysvětleno, že tomu ještě nemůžeme rozumět," vypráví Eva Číhalová.

Hrůza při vyřizování účtů

Větší hrůzu a zděšení prožila, když čeští „vlastenci" masakrovali nahodilé Němce. „Naštěstí nás maminka rychle dostala domů, takže závěr „vyřizování účtů" už jsme neviděli. To, co jsme viděli, však bohatě stačilo, abych několik večerů nemohla usnout bez maminky. Řev, krev, pažby, kopance… A za dva dny na procházce kolem Ševčinského dolu zoufalé bědování někoho, kdo byl někým mlácený. I to mohou být vzpomínky na dny, kdy se celý svět veselil! Stejně líto mi bylo všech dohola ostříhaných žen, české i německé národnosti, které s dlouhými košťaty zametaly březohorské silnice. Vzpomínám, že se nikdy mezi sebou nebavily a vytrvale se dívaly jen do země. Nechápala jsem, proč po nich sem tam někdo plivne nebo řekne peprnou nadávku. Některé z těch uklízeček jsem znala a tehdy jsem jejich ponížení nedokázala pochopit. Až tatínek mi vysvětlil slovo kolaborace, a to mi stačilo," pokračuje pamětnice.

Vyvrcholením kontaktů Evy coby sedmileté dívenky s poválečnou atmosférou bylo prý jiné, úžasné, obdivuhodné a pro děti neopakovatelné. Až na smutný závěr!

„Někdy v polovině května jsme si s dětmi hrály na naší velké zahradě u domu č.132. Najednou se rozrazí vrata a mezi nás nakluše pár hnědých koníků s košatinovou bryčkou, na ní leží někdo zachumlaný do deky a k bryčce připojení další tři koníci. Na závěr přikráčeli pěšmo ještě další tři rudoarmějci. My prckové jsme všichni zalezli do altánu, který stál uprostřed zahrady a čekali, co se bude dít. Rusáčkové se smáli, hned nás vytáhli z úkrytu a poslali pro dospěláky, aby se o ně podělili: u nás bude bydlet Petr Ivanovič, Michail Pavlovič a Alexej Dimitrovič. Ivan Petrovič, Sergej Ondrejevič a Alexej,Voloďa Alexandr budou bydlet v patře u tety Aničky, která má větší byt. Michail Pavlovič má malárii a musí ležet.Všichni byli Ukrajinci, přijeli pod vedením generála Fedora Jefimoviče Ostašenka. Nevím, jak bychom se toto všechno dověděli, kdyby moje maminka neuměla ukrajinsky. V době, kdy byla Podkarpatská Ukrajina součástí ČSR, jezdila z rodných Košic pravidelně na všechny skautské tábory právě tam, někam k řece Latorici u V. Lúčky. Mluvit se tam naučila opravdu dobře,vojáčci se nestačili divit a začali maminku líbat," vidí jako dnes Eva Číhalová.Takto se obyvatelé Březových Hor chystali 7. 5. 1945 uvítat na náměstí americké Spojence. Vpravo v popředí jeden z představitelů zdejšího odbojového hnutí Václav Zadák.

Zářezy na pažbě

„S našimi vojáky Pjotrem, Míšou a Sášou jsme se rychle spřátelili, ani jednomu z nich ještě nebylo 25 let. Ten s malárií byl Míša, který celou dobu pobytu u nás skutečně ležel a maminka mu dělala vzornou ošetřovatelku. Byl to inteligentní chlapec s citlivou duší, který mamince řekl mnoho zajímavostí z jeho osobního života i ze života Ukrajiny v SSSR. Maminka nám řekla jen pár postřehů, to nejdůležitější jsme se dověděli později. Osobně mě zaujalo několik věcí: proč mají místo ponožek onuce, jak je možné, že je ty jejich tvrdé kozačky nikde na noze netlačí, proč mají na pažbách svých samopalů s kulatými zásobníky nějaké divné zářezy a na každé ruce několik náramkových hodinek. Všechno nám vysvětlili, jen do těch zářezů se jim nechtělo, zvážněli a poprosili, abychom se na to neptali. Když odjeli, dověděli jsme se, že každý zářez byl jeden zabitý nepřítel. Nejvíc zářezů měl Sáša – 11. Po celý den měli program a vraceli se až k večeru docela unavení. Ale jízdu na jejich kobylkách jsme si dvakrát užili. Stejně se koníci nezapřeli: když na ně mluvili ukrajinsky, tak nereagovali, ale na němčinu poslechli ihned. Prostě válečná kořist jak se patří."

Loučení

Když se přiblížil den jejich odjezdu – 23. květen – všichni zesmutněli. Byli přesvědčeni, že první, co je doma čeká, bude cesta do gulagu za to, že se při napadení v roce 1941 vzdali bez boje. Ne proto, že by bojovat nechtěli, ale měli jen pušky, nic víc. Jakým způsobem se v roce 1943 dostali do Rudé armády, nevím. Míša dal mamince kromě láskyplných veršů adresu své sestry (rodiče zahynuli v době hladomoru na Ukrajině v 30. letech) s přáním navázání korespondence, protože tušil, že se neuzdraví. Maminka asi po půl roce na adresu Nataše Čornych napsala. Za další dva měsíce jsme se dověděli, že Míša zemřel při deportaci do „pracovního tábora" u řeky Zeja na Dálném východě. O ostatních nevěděla. Všichni jsme si zaplakali. Zůstala nám Míšova fotka s věnováním a básně Láska a Oheň.To je moje spojení s válkou. Mou dětskou duši zasáhly tyto osobní zážitky stejně silně, jako ji zasáhly všechny ostatní hrůzy, o kterých jsem se dovídala postupně s přibývajícím věkem a také rozumem," dodává pamětnice Eva Číhalová.

Autor: Markéta Lišková

11.5.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
František Hakl s trofejí pro mistry světa v malém fotbale, kterou s českou reprezentací vybojoval v Tunisku.

Zlatý šampion Hakl věří, že vítěznou atmosféru přenese i do Benátek

Ilustrační foto

Kam na fotbal: 1. FK Příbram přivítá Ústí nad Labem

Krize krajské koalice dospěla na ostří nože. Silná slova mohou vystřídat činy

Střední Čechy – Vydrží, nebo lze očekávat změny? Řeč je o pevnosti aktuální středočeské koalice, v jejímž případě se zdá, že navenek vyvřelo dlouhodobější napětí. A vlastně i spory.

K pouti do Sanatiága inspiroval Jindřicha Smítku filmový dokument

Příbram – Filmový dokument o pouti do Santiaga de Compostelo stál u zrodu nápadu Jindřicha Smítky jednou se na tuto pěší cestu vydat. Od myšlenky k činu mu to sice trvalo zhruba ještě deset let, ale nyní má svůj splněný sen za sebou a přemýšlí o dalších cestách. O pouti do Santiága nyní pořádá besedy. Ve středu se jedna konala v Příbrami a další se uskuteční v polovině listopadu v Lázu. 

V Příbrami zazní hity z divadla Semafor

Příbram - Dvě legendy divadla Semafor Jiří Suchý a Jitka Molavcová vystoupí v příbramském divadle. V jejich podání zazní největší hity nejen autorské dvojice Suchý Šlitr, které stačily během své existence zlidovět. 

Sedlčany si vezmou úvěr na modernizaci autobusového nádraží

Sedlčany – Starosta Sedlčan Jiří Burian před časem avizoval, že na 16. října svolá zastupitele města. Hlavním bodem programu měla být modernizace autobusového nádraží tedy přestupního terminálu, konkrétně způsob financování. To se ale nestalo. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení