O svých starostech, ale i radostech si do redakce Příbramského deníku přišla popovídat sedmadvacetiletá Monika Růžičková z Příbrami spolu s vodící labradorkou Florou, která neúnavně pomáhá Monice už osm let. Teď se obě pyšní nedávným vítězstvím v soutěži u občanského sdružení Helppes, kde se hodnotil výkon psa a poslušnost.

Útok člověka může zmařit umění psa

Všechny kvality vycvičeného psa ale mávnutím proutku může zmařit lidská hloupost. To je například útok na vodícího psa.

„Flora dostala ránu holí od jedné paní na chodníku. Když jsem se zeptala, proč to udělala, řekla, že nemá ráda psy. Flora je pak skleslá. Pokud by se začala bát, uzavřela by se do sebe a mohla by přestat fungovat jako vodící pes,“ svěřila se Monika.

S tolerancí lidí je to prý těžké. Když před lety Monika Floru dostala, zažívala krušné chvíle. Několikrát je obě vyhodili z obchodu a z restaurace. „Všechno je to o lidech a o domluvě. Všude jsou nápisy, že dovnitř nesmí pes. Málokdo ale ví, že vodící pes je výjimkou. Bohužel není paragraf, který by na sto procent zajistil, že může kamkoli,“ říká Monika. Věří tomu, že se situace postupem let trochu zlepšila, ale mohlo by prý být ještě lépe. Pohybovat se mezi lidmi je často o nervy. Stačí s Florou nasednout do městské hromadné dopravy a přijde další nepříjemnost.

„Cestující nadávají, že pes nemá náhubek a že zabírá místo. Je to opravdu nepříjemné a bezohledné,“ zdůraznila Monika, kterou při každém podobném zklamání drží nad vodou Flořiny úspěchy v soutěžích.

I vodící pes má své desatero

Když jde Monika s Florou ven, lidé na fenku mlaskají a hladí ji, doslova se na ni vrhnou. A to se nesmí. Existuje desatero zásad, které je potřeba dodržovat v blízkosti vodícího psa dodržovat. Základem je psa nevolat, nesahat na něj, nekrmit, nepouštět k němu svého psa, uvolnit prostor v dopravním prostředku. Pokud někdo chce člověku s vodícím psem nabídnout pomoc, měl by nejdříve oslovit majitele.

Jednou prý se stalo, že Monice nějaký muž sám pomoc nabídl. „Měla jsem v batohu notebook. Zachránila mi ho Flora, vůbec toho člověka ke mně nepustila,“ vzpomněla si Monika. Život s nedůvěrou je sice hodně těžký, ale být mezi lidmi je daleko lepší než se zavřít mezi čtyřmi stěnami. To už má prý Monika dávno za sebou.

„Teprve, až když jsem dostala Floru, život se mi otočil vzhůru nohama. Od té doby mě život začal bavit,“ zněla Moničina slova, když schůdek po schůdku s Florou opouštěla podkroví budovy, kde sídlí redakce.