Ten je nejen ředitelem a učitelem Základní umělecké školy Jakuba Jana Ryby, ale rovněž předsedou Společnosti J. J. Ryby a správcem meteorologické stanice v Rožmitále. Hubertovi Hoyerovi učarovala hudba, a zvláště housle již v raném dětství na jednom z koncertů, na kterém vystupoval s místními hudebníky jako sólista na housle ředitel Václav Froněk. V tu dobu se Hubert Hoyer učil již druhým rokem na klavír.

Doma měli pro jeho hudební nadšení pochopení, a to hlavně zásluhou babičky z matčiny strany, která sama na housle hrála, a svého vnuka všemožně podporovala. Housle mu daly proniknout do tajů hudby, a právě hra na tento nástroj jej velmi těšila a uspokojovala. Rád hrával v houslovém souboru, ale také třeba ve smyčcovém či klavírním kvartetu. Komorní hudba Huberta Hoyera přitahovala jako magnet. Pokoušel se hrát i na violoncello, dokonce
složil skladbu pro dva tyto nástroje. Uměl by zahrát na violu či kontrabas.

Jaké jsou vaše vzpomínky na „hudebku“ a na učitele?

V první třídě jsem chodil na klavír k paní učitelce Miladě Folaufové, ve druhé třídě jsem přidal housle u milovaného ředitele Václava Froňka. Ten vedl také houslový soubor. Prošli jsme mnoha soutěžemi a dostavily se i úspěchy. Když do hudební školy přišel učitel Bohuslav Zeman, ředitel Froněk byl již pro nemoc pryč. Učitel Zeman byť byl pro svoji slepotu značně handicapován, byl také výborný člověk a muzikant. Mnohé nás naučil.

Máte z té doby nějakou veselou příhodu?

Jednou pro mne poslal pan ředitel Froněk s tím, abych vzal housle a okamžitě přišel do školy. Spolužáci mi namluvili, že tam jsou inspektoři. Po příchodu jsem byl požádán o přehrání současné látky. Snažil jsem se, jak to šlo. Domnělému inspektorovi se moje hraní líbilo a velmi mě pochválil. Až dodatečně vyšlo najevo, že to byl ředitel hudební školy z Vraného nad Vltavou, pan Přenosil. Také houslista a výborný člověk.

„Hudebka“ prošla několika změnami v názvu, že?

Původně se škola jmenovala Hudební škola Jakuba Jana Ryby, pak krátce Základní hudební škola J. J. Ryby. V roce 1960 v souvislosti s reorganizací
okresů a krajů vznikly pouze v okresních městech Lidové školy uměnu (LŠU), a v ostatních městech jejich pobočky. Po čase se opět všechny školy postupně osamostatnily. V roce 1990 vznikly z LŠU Základní umělecké školy (ZUŠ) a postupně získávaly právní subjektivitu.

Těšil jste se na besídky a různá vystoupení? Cloumala s vámi tréma, nebo jste tyto nepříjemné pocity nezažil?

Na vystoupení jsem se vždycky těšil, i když v tom samozřejmě bylo i trochu trémy, ale takové příjemné trémy, plné očekávání.

Na co nejraději ze své muzikantské éry vzpomínáte?

Jednoznačně na mou první zkoušku na Rybovu mši v kostele. Tenkrát, v roce 1959 mi bylo necelých 11 let! Zanechalo to ve mně úžasný zážitek ze souhry a krásný pocit, že si mohu zahrát na tak významné události. Byla to pro mě velká čest.

Jak dlouho pravidelně vystupujete s provedením Rybovy „České mše vánoční“ v Rožmitále, ale i jinde a kde?

Od zmíněného roku kromě let 1971 a 1972 hraji na „Rybovce“, od roku 1967 jí dokonce od prvních houslí řídím. Pravidelně ji uvádíme na Štědrý den při mši v kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, a pak druhý vánoční svátek na sv. Štěpána v městském kostele jako duchovní koncert se zpěvem vánočních koled na závěr. Na Nový rok nás mohou slyšet v Bohutíně a konečně v neděli po Třech králích na svátek Křtu Páně v Nepomuku u Plzně (zde chodil Ryba do školy). To se jedná o provedení převážně s místními zpěváky a hudebníky. Jezdívali jsme i do Březnice a někdy též do Milína či Mirovic. Rybovu mši jsme nahráli také na CD.

Prý patříte mezi nejvyhlášenější a nejlepší ZUŠ ve středočeském regionu. Kolik máte v současnosti ve škole žáků a které nástroje vyučujete?

Máme 600 žáků a vyučujeme na většinu hudebních nástrojů. Klavír, klasické varhany, housle, dechové nástroje žesťové – trubku, tubu, baskřídlovku,
dechové dřevěné nástroje – zobcovou i příčnou flétnu, klarinet, saxofon, fagot, hoboj, pak bicí nástroje a kytaru. Vyučujeme i ve výtvarném, tanečním a literárně-dramatickém oboru. Máme pobočky v Bohutíně, Milíně, Hvožďanech, v Obecnici a v Jincích. Učitelé dojíždějí za žáky.

Co vám dala Společnost J. J. Ryby (SJJR) a co naopak chybí kromě financí?

Dává více poznat jak dílo, tak i osobnost Jakuba Jana Ryby. Chybějí obětaví, nezištní a schopní lidé. Z vykonané práce mám samozřejmě radost, zvláštní poděkování si zaslouží, i když in memoriam, můj tatínek, který především na poli rodopisného bádání udělal velký kus práce. Jeho pokračovatelkou je má dcera Ivana. Značným přínosem je obětavá práce architekta Bureše a ostatních členů výboru. Kromě práce zažíváme i mnoho radosti a zvláštních pocitů při přepisování Rybových autografů.