Sovětská armáda dorazila do Příbrami ve středu 21. srpna 1968 navečer. Na okres zamířila 6. tanková armáda v síle tří tankových divizí a dalších doprovodných útvarů, přemísťující se sem z území NDR. Velitelství a štáb se usídlil asi deset kilometrů severozápadně od Příbrami v okolí malého vojenského letiště v Brdech, nad údolím Červeného potoka nedaleko zříceniny hradu Valdek.

V okolí Padrťských rybníků operovala 4. tanková divize, jejíž jednotky nejprve obsadily sklady jaderných hlavic u Míšova, které byly vybudovány v letech 1960 až 1964 v rámci takzvané „internacionální spolupráce a obrany socialismu“. Zde se pak nacházela sovětská okupační vojenská posádka až do roku 1990, kdy došlo k odsunu všech jednotek Rudé armády z československého území.

K hlavním událostem, které se v tyto dny v Příbrami staly, mimo jiné patří vzpoura ve věznici Bytíz, u které existovalo reálné nebezpečí, že tato akce bude okupanty považována za projev vnitřní destabilizace a poslouží jako záminka k vojenskému zásahu sovětské armády. Další významnou událostí byla generální stávka zaměstnanců uranových dolů. Za ni byli potrestáni její organizátoři vězením a perzekucemi.

O stávce i vzpouře vězňů se zmiňuje Miroslav Procházka. „Pomáhal jsem ve stávkovém výboru, který vedl Litvák. Nakonec jsme udělali 25. srpna pochod horníků přes Příbram až na Baník na Březových Horách, kde byla sovětská invazní vojska a měla tam zaparkované tanky,“ popisuje tehdejší události Miroslav Procházka. „Tenkrát se na šachtě 16 nedělalo, protože se tam vzbouřili vězni a zabarikádovali se v dole. Aby je odtamtud vypudili, pustili tam plyn. Vlivem toho tam nebylo možné dýchat a dělalo se jen na povrchu. Mně sice mistr říkal, že chodit nemusím, že jsem na Dobříši více platný, ale já tam dál jezdil,“ vzpomíná.

O své vzpomínky se podělila i Eva Čihalová. V ten den byla s dalšími učiteli v NDR na vzdělávacím pobytu. Když je 21. srpna asi kolem 5. hodiny ráno vzbudil německý personál s tím, že německá armáda spolu s ostatními „spřátelenými vojsky osvobozuje republiku od kontrarevoluce“.

„Bylo to něco hrozného, všechny ženy nepokrytě plakaly a muži na tom nebyli o mnoho lépe. Naše děti byly na skautském táboře. Děti našich přátel také někde na prázdninách a nás všechny zachvátila panika,“ vzpomíná na chvíle šoku Čihalová s tím, že tenkrát apelovali na své do té doby hostitele, aby urychlili odjezd domů. „Bylo nám sděleno, že domů nás nemohou pustit, že jejich nejvyšší orgány nám zajistily prodloužení pobytu na státní náklady. Že každý z nás dostane 40 východoněmeckých marek jako kapesné, ale že se nesmíme vzdálit z ubytovny,“ sdělila Eva Čihalová.

Němci jim pak zabavili z pokojů rádia a drželi je v izolaci. Československá výprava tak vůbec netušila co se doma děje. „Bylo to 24. srpna ráno, kdy pro nás přistavili autobus, který nás měl odvézt na hranice. Většina pasažérů byla o situaci mnohem lépe informována, a tak jsme se dověděli další novinky. Jejich hlavní rada zněla, abychom se vyhnuli Praze,“ přiblížila pamětnice.

Cesta domů byla náročná, autobus končil v Dobříši. Tamní SNB výpravě řeklo, že ji naloží a odveze. „Příbram je riziková, generál Procházka tam dělá Rusům potíže a uraňáci taky,“ říkali tehdy příslušníci. „Potěšili nás hlavně informací, že děti jsou ze všech táborů doma. A pro koho si nikdo nepřijel, tak je u kamarádů nebo u spolužáků,“ doplnila Čihalová, ale zároveň podotkla, že ani tak nebyly děti v úplném bezpečí. „Oba kluci byli živí a zdraví a dědeček s nimi, nicméně mi starší ukazoval kulku, kterou si vydloubnul z vjezdových vrat. Ty další asi někdo sebral, protože děr ve vratech bylo pět. To si asi hoši z Rudé armády zkoušeli zastřílet, když jeli obsadit tehdejší fotbalové hřiště na Baníku, kde se až do odjezdu utábořili,“ poznamenala.

Na Jinecku byla v srpnu 1968 dislokována 6. sovětská tanková divize a třetí z divizí okupantů zaujala pozice poblíž Strašic, na hranicích příbramského a rokycanského okresu.

Později 22. srpna se začaly také přes Dobříš přesouvat tři tankové divize invazních vojsk, které jely od Berouna ve směru na Rybníky. U samotné Dobříše obsadily jednou tankovou jednotkou raketovou základnu ve Staré Huti, kde se rozložily v lese i s tanky.

Také tehdejší policista u SNB v Dobříši Oldřich Průša měl ten den, i ty následující, mnoho krušných zážitků. Na jeden, který se odehrával ve Staré Huti, si vzpomíná velice živě. „Volal mi rozvědčík Ševčík, že Rusové hledají svého poručíka, kterého poslali do kasáren v Huti a že se doposud nevrátil. Když jsme tam dorazili, byly Rusové najeti tankem na bránu s tím, že jí rozrazí. Vešli jsme na posádku, abychom ho našli, ale samozřejmě ho tam nikdo z našich nedržel. Objevili jsme ho celkem rychle, pouze se tam někde zakecal,“ vzpomíná dnes Oldřich Průša na nelehké chvíle.