Druhá skupina, tentokrát „řidičů“, plnila úkoly zdokonalovacího výcviku v řízení bojových vozidel v prostoru Zadních Bahen. Těch prvních bylo více než stovka. Cvičili ve dne i v noci v různých částech vojenského prostoru. Na programu byla prověrka odborných znalostí, fyzičky i psychické odolnosti.

Pro jejich velitele zase zkouška rychlého a správného rozhodování a vedení lidí. Řidiči pod vedením nadrotmistra Jana Lányiho ze štábu 13. dělostřelecké brigády trénovali jízdu na komunikacích, řízení v proudu i na svazích, ale hlavně v náročných terénních podmínkách.

„Špatné rozhodnutí velitele může stát vojáky i život. Na druhé straně nedůsledné plnění rozkazů může ohrozit splnění bojového úkolu. To je zkušenost ze zahraničních misí. Proto plňte úkoly cvičení jako při reálném nasazení. Jinak to nemá cenu,“ motivoval své podřízené velitel 131. dělostřeleckého oddílu podplukovník Pavel Louda před plánovaným přepadem nepřítele. Ten byl společně s dalšími taktickými manévry součástí i tzv. boje o osadu na cvičišti ve Velcí. Výcvik se následně přesunul do prostoru Hrachoviště a Královek a pak pohltil celé Brdy. Tam na vojáky čekaly nečekané přepady sil opozice a improvizovaná nástražná výbušná zařízení (IED), kterým na opravdovosti dodávala střelba, výbušky a dýmovnice. Nechybělo však ani poskytování první pomoci zraněným vojákům, orientace v neznámém terénu, navazování spojení či nocování v improvizovaných přístřešcích.
To všechno byla čtyřdenní realita v Brdech. „I když vojáci místy skřípali zuby, nepovolili a úkoly zvládli na výbornou,“ konstatoval v závěru výcviku zástupce náčelníka štábu pro operace 131. dělostřeleckého oddílu kapitán Michael Hebnar.

Se stejným hodnocením dopadlo i 32 řidičů na Bahnech. Ti naprosto bravurně zvládli řízení hlavního palebného prostředku dělostřelců – kolové 152mm samohybné kanónové houfnice a pásové dělostřelecké pozorovatelny OT 90 DP.

Výcvikové techniky však bylo bezmála dvacet. Z tohoto důvodu si nadrotmistr Lanyi přibral další dva zkušené instruktory z dělostřeleckých oddílů, rotmistry Jana Skalického a Lukáše Bitallu. Každý z nich vedl samostatné pracoviště. Podle jejich scénáře řidiči měnili techniku i terén. Potřebu pravidelně provádět výcvik v řízení potvrdili i sami řidiči.

„Na funkci řidiče Dany jsem už dva roky a zatím jsem neměl žádný problém s ovládáním této techniky. Čím víc kilometrů člověk najezdí, tím větší jistotu má ve vozidle, které řídí. Proto bych doporučoval uvedený výcvik provádět co nejčastěji,“ uvedl četař Lukáš Křemen z 2. palebné baterie 131. dělostřeleckého oddílu. S tímto názorem souhlasilo i hodně jeho kolegů. „S pásovým vozidlem OT 90 jezdíme u průzkumu většinou v terénu. Proto je pro mě důležité získat potřebné zkušenosti v řízení vozidla na zpevněné komunikaci, tam se totiž chová úplně jinak,“ konstatoval četař Jan Kovář z 2. palebné baterie 132. dělostřeleckého oddílu, který dále dodal: „Chtělo by to i nějaké noční jízdy, jinak byl výcvik perfektní.“

Výcviku se zúčastnila nejen bojová technika, ale také technická uzávěra a zdravotníci, bez nichž si nelze výcvik v řízení vozidel vůbec představit. A jak konstatoval v závěru přípravy nadrotmistr Jan Lanyi: „Během týdenního výcviku nedošlo k žádné nehodě ani k porušení bezpečnosti. Řidiči prokázali profesionalitu v řízení jak kolových, tak i pásových vozidel. V tomto systému přípravy budeme pokračovat i v následujícím čtvrtletí.“

kpt. Michal Abrhám a prap. František Fryč