„Dnes už můžu říct, že práci v Charitě považuji za dárek. Je radost přijít mezi profesionály," říká Jiří Kala, který dříve při studiu na vysoké škole pracoval jako dobrovolník na Svaté Hoře.

Jak Jiří Kala vzpomíná na své dětské Vánoce a z čeho měl jako kluk největší radost? To prozradí následující rozhovor.

Kam až sahá vaše paměť, když vyslovím Vánoce? Vzpomenete si na dárek, který vám udělal ohromnou radost?
Ta radost, kterou jsme měli se sourozenci jako děti před rozsvícením stromečku, se dnes už těžko zopakuje. Radost se mi vrací pokaždé, když vidím nadšení u děti mých sourozenců u stromečku, sám děti ještě nemám. Mně v dětství udělalo největší radost asi Lego, to byl můj sen. Celou noc jsem stavěl a ráno jsem nemohl dospat.

Prožil jste zklamání nad tím, jak to vlastně s těmi dárky je? Nebo u vás prostě dárky nosí Ježíšek?
Neřekl bych tomu zklamání, že dárky nenosí Ježíšek. Možná odpovím trochu jinak. Moje jedna dobrá známá říká, že si dárky dáváme k Ježíškovi. S tím bych asi souhlasil. Že si dárky dáváme na odkaz toho, že se Ježíšek narodil v Betlémě a sám byl obdarováván.

Vedení Farní charity Příbram považujete za dárek k Ježíšku, jak jste se zmínil. Plánoval jste práci pro Charitu? A bylo těžké nastoupit do „rozjetého vlaku"?
Na vysoké škole jsem toužil pracovat v neziskové organizaci, třeba mě lákala práce pro Člověka v tísni nebo rozvojové projekty pro Afriku. To, že budu pracovat přímo pro Farní charitu tady v Příbrami, mě nikdy nenapadlo. Byl jsem osloven lidmi, kteří výběrové řízení dělali, měl jsem doporučení ze Svaté Hory (máme stejného zřizovatele), a prostě to vyšlo. Mám velkou radost. Je to velmi inspirativní práce s lidmi, která mě baví. Člověk vidí, jací jsou tady profesionálové, jak s těmi lidmi dokáží skvěle pracovat. Je to velmi dobře rozjetý vlak.