I když od natočení legendární Princezny se zlatou hvězdou uplynulo téměř šest desetiletí, je stále okolím vnímán jako princ Radovan. Rok co rok se tento barevný snímek režiséra Martina Friče vrací na televizní obrazovku právě o Vánocích. 

Ale hlavní představitel a ochránce princezny Lady prý ji nevyhledává. Proč? Více řekl v exkluzivním interview pro čtenáře Deníku. 

Všechny generace diváků vás znají jako prince Radovana…
Já vím a vždycky jsme si s mojí, bohužel již zesnulou, manželkou Evou Klepáčovou notovali, že máme vlastní vánoční týden. Kromě Princezny se zlatou hvězdou, zařazuje televize každoročně také Drdovy Hrátky s čertem, kde ona hrála prostořekou Káču. A konec roku se neobejde na různých stanicích také ruská pohádka Mrazík, kde manželka dabovala Nastěnku a já Ivánka. Někteří lidé si nás s nimi dokonce tak spojují, že mají dojem, že v tom filmu i hrajeme. Pokud jde o Radovana z Princezny se zlatou hvězdou, tak na toho se ani nemohu koukat. Když se na sebe podívám, je to samá chyba. Ale zaplať pánbůh, že se to lidem stále líbí. 

Potkával jste se i po natáčení s Marií Kyselkovou, představitelkou Lady?
Dlouhá léta po natáčení jsme se neviděli. Asi po třiceti letech jsme se potkali a potom ještě vícekrát. Měli jsme si vždy o čem povídat, protože jsme při natáčení zažili hezké společné chvíle. Přál bych jí hodně zdravíčka. Já se sice už belhám, ale ona je na tom pohybově ještě o dost hůř. 

Komedie Ženu ani květinou neuhodíš, v níž jste účinkoval, se natáčela před lety na Příbramsku, konkrétně v Sedlčanech. Váže se k tomuto místu nějaká vaše vzpomínka?
Jistě. V sedlčanském hotelu Vltavan byl uspořádán závěrečný večer pro všechny, kteří nějakým způsobem na tomto filmu dělali. A při dotočné nechyběla domácí zabijačka se všemi pochoutkami, které k ní patří. Já jsem tam byl autem. Dal jsem si na začátku miniaturního panáčka a pak už nic. Ostatní jitrnice, ovar, jelítka řádně zapíjeli a já seděl jen o minerálce a kávě. Zpátky do Prahy jsem vezl ještě výtvarníka, který na filmu spolupracoval. Ten měl takzvaně nakoupeno a na zadní sedačce pospával. Samozřejmě hned za městem mě zastavil policista, který musel vědět, co se ve Vltavanu děje a chtěl mě nachytat. Když mrknul na mého spolujezdce, tak mi teprv nevěřil, že jsem vůbec žádný alkohol nepil. Řekl jsem mu, že jsem za volantem zodpovědný. Když se o tom přesvědčil, tak se na mě místo pochvaly díval, jako by to byla nějaká ostuda nedat si na zabijačce ani pivo.

Máte vztah i k dalším městům v okolí?
Díky tomu, že jsem měl první angažmá v nedalekém Benešově, mám celý region a střední Povltaví rád. Sedlčany byly v té době jedna z našich divadelních štací, kde jsme mívali i premiéry. Příbram, Dobříš, Svatou Horu a další místa také pochopitelně znám, ale nejsou mi tak blízké jako Benešov, kde jsem rok žil - a byl to rok krásný. Dosud do Benešova jezdím čas od času účinkovat a dokonce za mnou přicházejí ještě pamětníci, kteří mě znají z doby, kdy jsem tam hrál nádherné role. 

Největší věrnost jste zachoval ale Městským divadlům pražským…
V Praze jsem začínal u Jana Wericha. V divadle ABC, Komorním divadle a Divadle komedie jsem byl prakticky až do důchodu. Působil jsem i jako host v Hudebním divadle v Karlíně, Na Fidlovačce, v plzeňském divadle a jinde.

Co se vám vybaví při vyslovení jména Jan Werich?
Těch vzpomínek je tolik, že bychom si mohli povídat celé hodiny. Vždycky říkám, že jsem měl v životě tři velké učitele. Při studiu na DAMU to byl vynikající herec, režisér a pedagog Miloš Nedbal, druhým mým učitelem byl v Divadle ABC pan Werich – bylo už zážitkem ho poslouchat, sledovat jeho mistrovství. To, co jsem se od něj za pět let naučil, to vám žádná škola nedá. Tím třetím byl slavný Alfréd Radok, režisér, který později emigroval. Díky němu jsem hrál v Rollandově Hře o lásce a smrti – svěřil mi hlavní nádhernou dramatickou roli. Za to mu nepřestávám být vděčný.

Býváte v médiích často nazýván nekorunovaným králem dechovky. Je to váš nejoblíbenější hudební žánr? A máte vůbec toto označení rád?
Rád ho nemám. Mojí srdeční záležitostí je dobrá muzika a je úplně jedno, jestli je to dechovka, jazz, pop nebo swing. Je ale pravda, že pořad Sejdeme se Na Vlachovce byl oblíbený a uváděl jsem ho asi čtyřiadvacet let.

Hostů jste měl Na Vlachovce za ta léta celou řadu a nemůžete si asi pamatovat, že jeden díl natáčela televize i se sedlčanskými nožíři… 
Na nožíře a rozhovory, které jsem s nimi dělal, si pamatuju. Že se v Sedlčanech dělají nůžky a nože, jsem ale vnímal mnohem dřív - již v době svého angažmá v Benešově. 

Projekt Ježíškova vnoučata, jehož jste se stal také s Uršulou Klukovou součástí, plní seniorům přání. Co byste si přál vy?
Zdraví a zase jenom zdraví. Pro sebe i pro rodinu, která se rozrůstá. Jsem šťastný pradědeček - na cestě je čtvrté pravnouče.

MARIE BŘEŇOVÁ