Abrams znamená v moderním vojenství pojem. Jako M1 Abrams se označuje tank, který americká armáda využívá s průběžnými modernizacemi od roku 1980 do současnosti – a v různých modifikacích nyní tvoří páteř tankových sil Spojených států. Nese jméno generála, který za války ve Vietnamu řídil v období 1968–1972 tamní vojenské operace USA (a ve Spojených státech bývá připomínáno, že za jeho působení se počet nasazených amerických vojáků snížil z maximálního počtu více než půl milionu na necelou desetinu). Následně se stal náčelníkem štábu Armády USA.

Tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1974. Nedožil se tak ani stažení amerických jednotek z Vietnamu v roce 1975. Bylo mu tehdy 59 let – a trpěl rakovinou plic; podle všeho se projevil vliv jeho náklonnosti ke kouření. Za službu v armádě Abrams získal dvě desítky amerických vyznamenání. Přes dvacet medailí a řádů dostal také ze zahraničí. Za podíl na osvobozování naší vlasti byl oceněn i Československým válečným křížem 1939.

Významný muž Pattonových jednotek

Vrcholu kariéry předcházelo dlouhodobé působení ve službách ozbrojených sil. Včetně Abramsova nasazení za druhé světové války v Evropě, kde se na západní frontě v letech 1944 a 1945 vyznamenal jako vynikající velitel tankových jednotek; uznáván byl pro svoji rozhodnost a strategické schopnosti. Z Normandie se jeho tankisté dostali až do Saska a 1. května byli 1945 byli přiřazeni k XII. sboru 3. americké armády pod velením generála George Smith Pattona. Úkol? Podílet se na osvobozování Československa.

Abrams s hodností plukovníka tehdy stál v čele B combat command (CC B) neboli bojového velitelství B vyšší smíšené taktické jednotky v rámci 4. obrněné divize, připomíná historik a ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl. Právě díky jeho publikační činnosti se údaje o Abramsově působení ve středních Čechách, původně známé jen rodinám nemnoha pamětníků, podařilo zprostředkovat širšímu publiku.

Překročení demarkační čáry

Abramsovy jednotky vyrazily do akce 6. května v šest hodin ráno z příhraničí východního Bavorska. „Jeho bojové velitelství B postupovalo přes Deggendorf, Regen, Zwiesel, Železnou Rudu, Dobrou Vodu, Hartmanice a Sušici do Horažďovic, kde si zřídilo štáb. Další jeho jednotky osvobodily okolí Kadova a Lnáře. Bojové velitelství A 4. obrněné divize, kterému velel Abramsův přítel plukovník Hayden A. Sears, směřovalo přes Grafenau k Horní Vltavici, dále na Vimperk, Volyni a do Strakonic, které si zvolilo za sídlo štábu. Odtud osvobodili též Písek, Sedlici a Mirotice,“ přiblížil Velfl. S tím, že velitelství 4. obrněné divize bylo v Sušici.

Již 7. května se Američané dostali na pomezí jihozápadních a středních Čech k takzvané demarkační čáře, určené jako hranice dotyku sovětských a amerických vojsk. Pro ně to znamenalo „stop-linii“, kterou nesměli překročit, i když by mohli a chtěli postupovat dál. „Návrh Američanů, aby divize USA osvobodily československé území až k soutoku Vltavy a Labe, nejvyšší velení Rudé armády odmítlo,“ konstatoval Velfl.

Připomíná, že hitlerovci na mnoha místech terorizovali domácí obyvatelstvo. Sověti byli teprve na cestě; jejich armáda pak dorazila mezi 10. a 12. květnem. „Tyto dramatické válečné události přivedly tehdy plukovníka Abramse až do Kamýku nad Vltavou, tedy na území budoucí ‚sovětské zóny‘ – více než 30 kilometrů vzdušnou čarou od stop-linie,“ připomíná Velfl.

Byť jinde v Evropě po podepsání oficiální německé kapitulace z 8. května už panoval klid zbraní, zde byla situace jiná. Početné, údajně až dvacetitisícové, uskupení nepřítele zahrnující jak esesáky, tak příslušníky wehrmachtu z výcvikového prostoru SS-Truppenübungsplatz Böhmen (pro jehož fungování k výcviku Waffen-SS Němci zabrali části Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska) představovalo pro region vážnou hrozbu. Abramsovi lidé řešili jeho kapitulaci – jednu z nejsložitějších situací na sklonku válečných událostí.

Snahu Američanů v čele s plukovníkem Abramsem o převedení hitlerovců ze sovětské zóny do vlastního zajetí na své straně demarkační linie hodnotí historik Velfl jednoznačně: čin, který zachránil spoustu životů místních obyvatel před řáděním hitlerovců frustrovaných porážkou – a odhodlaných vynutit si průjezd za jakoukoli cenu. Jaké bylo jejich odhodlání, dokládá nedaleká poslední větší bitva na našem území – u Slivice nedaleko Milína, kde Němci kapitulovali až 12. května ráno.

Kapela se nakvap učila hymnu

Velfl připomíná rovněž roli domácích parlamentářů: odbojářů z Kamýku kapitána Josefa Zvěřiny a předsedy tamní správní komise Cyrila Meduni. Ti se vydali na demarkační čáru, aby Američany požádali o pomoc. Dorazila 9. května. „Z Horažďovic přes Lnáře, Milín a Smolotely přijela kolona vozidel tvořená civilními automobily s našimi parlamentáři a džípy s americkými vojáky,“ konstatoval.

Podle zachovaných fotografií a záznamu v kronice může vylíčit, jak to tenkrát v Kamýku vypadalo. Šéfa velitelství B 4. obrněné divize plukovníka Abramse, kterého doprovázeli kapitán Richard E. Donahue z velitelství americké posádky ve Lnářích i další muži, místní obyvatelé srdečně přivítali na prostranství před farou. Kamýcký kronikář k 9. květnu 1945 zaznamenal: „Od rána se vinuly s kopců průvody obyvatel sousedních vesnic, s prapory a korouhvemi na čele. Nechyběli hasiči v slavnostních uniformách, Sokolové, legionáři, vysloužilci z 1. světové války a družičky nesoucí spoustu květů, kterými pak vyzdobily americké džípy. Ze Svatého Jana přišel zástup lidí i s kapelou, která se narychlo učila americkou hymnu…“

Vlastní řečí hovoří také zachované fotografie, které ony džípy – terénní vozidla Jeep Willys – zachycují. Američané je na náraznících označovali kódy, umožňujícími rozpoznat příslušnost ke konkrétní jednotce. Z „4 Δ CC B II“ lze vyčíst, že vozidlo patřilo bojovému velitelství B 4. obrněné divize. „Označení 4 Δ 37 RG HQ 12“ na druhém z automobilů prozrazuje, že šlo o 12. vozidlo velitelství 37. tankového praporu, průzkumné skupiny 4. obrněné divize. Třetí džíp pak patřil k četě vojenské policie.

Symbolické zajetí na mostě

Samotné jednání s Němci, reprezentovanými velitelem SS-Truppenübungsplatz Böhmen generálmajorem Alfredem Karraschem, o podmínkách kapitulace vedli Američané v Zemanově statku. Následně došlo na symbolické „převzetí“ zajatců na mostě před Vltavu. „Z Kamýku nad Vltavou byli hitlerovci transportováni ke strakonické státní silnici a po ní pak na jihozápad, za stop-linii, až do Svéradic na Horažďovicko, kde byl vytyčen prostor jejich soustředění v zajateckých táborech,“ připomněl Velfl další vývoj. S tím, že Kamýcko se tak dočkalo osvobození. Dva dny nato, 11. května, dorazila Rudá armáda – a válečné akce v regionu završila v noci z 11. na 12. května.

Pamětní deska po 79 letech

O Abramsovu akci v Kamýku nad Vltavou se historik Velfl začal zajímat už v 80. letech minulého století – a netají potěšení nad tím, že vedle statí v odborném tisku a výstav nyní díky obci, členům klubů vojenské historie a dalším nadšencům vznikla i pamětní deska. Oceňuje podíl tehdejšího místního kronikáře Karla Suchého, jenž příbramské muzeum upozornil na zápis ve školní kronice. Jde o záznam o tom, že 9. května 1945 dorazila jednotka americké armády vedená plukovníkem Abramsem. která přišla převzít do zajetí početné uskupení hitlerovců ohrožující region. V kronice dokonce nechybí ani jeho podpis. Událost potvrdily i fotografie, které muzeu poskytl Lubomír Spálenský – a posléze se podařilo získat rovněž vzpomínky nejen pamětníků, ale i přímých účastníků.

Slavnost s odhalením pamětní desky se v Kamýku nad Vltavou u fary uskuteční 9. května od 11. hodin. K vidění bude i ukázka tábora amerických vojáků z období druhé světové války.