Kliknutím zvětšíteVýznamnou osobnost přivítal starosta Příčov Pavel Kymla a místní hasiči chlebem a solí. Ruku si s ním podal také starosta Sedlčan a senátor Jiří Burian, majitelka zámku Alice Tomková, ale vřelým chlapáckým stiskem nebo společnou fotografií s primasem českým se mohly doma pochlubit i desítky dalších lidí. Prostor na spontánní přátelská setkání byl po bohoslužbě, kterou v zámecké kapli kardinál celebroval. Na zahradní slavnosti také podepisoval svoje knihy – zejména o jeho Glosy byl zájem. Deníku poskytl exkluzivní rozhovor, v němž hovořil zejména o svém vztahu k Příbramsku.
Sedlčansko a zejména menší obce jste v poslední době opakovaně navštívil – nedávno jste posvětil například novou sochu sv. Anny v Osečanech, sloužil jste bohoslužby v Krásné Hoře, Petrovicích… Jak dalece jste znal region předtím, než jste se stal kardinálem?
Pocházím z Východních Čech. A moje cesty a jednání proto dříve směřovaly odtud především do hlavního města. Středočeský kraj ale také musí člověk blíže poznat již z jednoho důvodu - jsou to Čechy svatého Václava a svaté Ludmily. Teď chci lépe poznávat malé vesničky – ať už se nacházejí ve středním Povltaví nebo na Berounsku. Velmi mile jsem překvapen krásou krajiny, krásou duchovní i otevřeností lidí, s nimiž se setkávám. Církev tvoří právě oni, a i když jsou ve vyšším věku, snaží se sami pomáhat druhým. Prostřednictvím různých charitativních sbírek přispívají například na chudé v Indii, pomáhají dětem, které by jinak nemohly chodit do školy, ke vzdělání. Svými cestami jim určitým způsobem toto dobro oplácím. Dlužím jim to. Pro příčovskou zámeckou kapli, která vloni slavila 300 let, jsem vhodný termín kvůli jiným povinnostem nenašel. Dohodli jsme se proto s majitelkou zámku, že si kulaté výročí připomeneme se zpožděním…
Když se řekne Příbram, tak se vám jistě vybaví poutní místo Svatá Hora, kam se vydávaly před lety lidé s procesím desítky kilometrů pěšky. Jakou máte na Svatou Horu vy první vzpomínku?
Svatá Hora je pojem. Poprvé jsem tam putoval s několika kamarády, když mi bylo šestnáct let. A vzpomínám na to jako na dobrodružství. Koupili jsme si lístek na vlak, kde bylo napsáno Praha – Zdice – Příbram – Beroun. My jsme vyjeli z Berouna, kde jsme stanovali. Odtud jsme se přepravili po kolejích do Prahy a z hlavního města jsme zase vzali zpátečku na Zdice a Příbram. Průvodčí věděl, že už jsme cestu jednou projeli a náš lístek je neplatný. Byl mu sympatický náš zájem o Svatou Horu a tak to toleroval. Nakonec jsme na správné místo doputovali.
A současný váš komentář ke Svaté Hoře?
Jsem velmi rád, že se podařilo vrátit její původní krásu. Nyní jednáme o přestavbě poutního domu, aby Svatá Hora mohla plnit svoje poslání ještě lépe. Rovněž usilujeme o generální rekonstrukci obou bazilik ve Staré Boleslavi a vybudování poutního místa, které se váže k české státnosti. Třetím naším úkolem a cílem je Sázavský klášter.
Třebnický zámek byl kolébkou Jana Josefa Václava Radeckého z Radče, pozdějšího slavného polního polního maršála. V Sedlčanech byla na budově muzea vloni odhalena k 250. výročí jeho narození pamětní deska. Přičinil se o to i Spolek Radecký Praha, který dlouhodobě usiluje o navrácení pomníku Radeckého na Malostranské náměstí. A předseda tohoto spolku architekt Jan Bárta uvedl, že i vy jste příznivcem této myšlenky. Proč?
Ano. Radecký byl český šlechtic, český voják, který si zaslouží úctu. Byl to on, který vedl ty nejstatečnější jednotky v bitvě u Lipska pod vrchním vedením maršála Schwarzenberga. Významná jsou i jeho tažení v Itálii. Význačných osobností našeho národa bychom si měli vážit a také bychom měli dokázat přijmout kontinuitu a ne šablonovitě opakovat některé výroky a názory, které třeba v určité době hrály svoji roli. Dnes ale potřebujeme, abychom brali svoje dějiny i s tím, že jsme se někdy nedokázali názorově shodnout. Měli bychom dát signál, že chceme žít v jedné velké pospolitosti a v zájmu jeden o druhého.
Překvapilo vás něco v Příčovech?
A víte, že ano? Když jsem světil v zámecké kapli restaurované sochy sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Františka a Panny Marie, všiml jsem si něčeho, co jsem jinde neviděl. Zaujala mě socha Panny Marie, která má kolem hlavy nejen věnec – svatozář, ale i věneček z květů.
Otázku migrace při této slavnostní příležitosti asi necháme stranou…
Snad na doplnění jen jedna poznámka… U nohou sochy Panny Marie, o níž jsem se zmínil, je vyobrazen had a půlměsíc. A to nám naznačuje určitá nebezpečí. Had není, jak se někteří domnívají, symbolem našich válek – například katolíků s protestanty nebo katolíků a husitů. Existuje větší zlo, které nás ohrožuje.
Marie Břeňová
31
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
