Nicméně účasti v soutěži rozhodně nelituje a krajské vítězství považuje nejen za svůj osobní úspěch, ale i za úspěch žáků, kteří ji nominovali a za úspěch celé školy. Deníku poskytla rozhovor nejen o účasti v anketě Zlatý Ámos, ale prozradila i něco o své učitelské praxi.

Nedávno jste se zúčastnila jedné prestižní soutěže o nejoblíbenějšího učitele, jmenuje se Zlatý Ámos, jak se vůbec stalo, že jste se do soutěže dostala?

Studenti za mnou přišli jednou o přestávce, chtěli zeptat, jestli bych souhlasila s účastí na této soutěži, jestli mě tam mohou přihlásit, vysvětlili mi, v čem spočítá a co všechno pro to musím udělat. V podstatě toho bylo velmi málo a velkou část té práce dělali jen studenti.

Vy jste vítězkou regionálního kola Zlatého Ámose, jak probíhalo?

Studenti mě přihlásili po internetu, poslali tam stručnou charakteristiku mé osoby, sehnali podpisy studentů, kteří s tím souhlasí, že jsem neoblíbenější učitelka na škole, poslali i mojí fotku. Vše se to muselo stihnout do určitého data, to vše zvládli v pořádku. Tímto jsme byli přihlášeni. Vyrazili jsme tam 7. února, kolo se konalo v Poslanecké sněmovně České republiky v Praze, byly to krásné reprezentativní prostory, tam jsme se všichni sešli. Celkem nás bylo čtrnáct týmů. Rozdělili nás do dvou skupin, nechávali si předvést jednotlivá čísla studentů popořadě, podle toho, jaká čísla jsme si vylosovali. My jsme měli třináctku, šťastné číslo, takže jsme šli jako předposlední. Řekla bych, že to studenty docela vynervovalo, že museli tak dlouho čekat, ale zvládli to úplně parádně a měli připravené krásné kostýmy, a měli to vtipné. Pro mě to bylo překvapení, já jsem to nevěděla, o čem to číslo přesně je, nebo jak bude vypadat. Hodně jsem se u toho nasmála, opravdu jsem se celých pět minut, co to předváděli, skvěle bavila. Potom jsme ještě něco povídali porotě, měli k nám nějaké otázky, to jsme jim pak říkali všichni.

Dopadlo to, jak nejlépe mohlo, třináctka krajské kolo vyhrála. Čekala jste to, že vyhrajete?

Já jsem tajně doufala. Ale byla jsem překvapená, to samozřejmě, to nikdy nikdo nemůže vědět. Semifinále se konalo 6. března v Praze, ale moc se na něj připravit nešlo, protože nebyly zveřejněné podmínky. Jediné, čím jsme se mohli inspirovat, byly fotky z minulých ročníků, které jsme našli na internetu.

Když jste se vrátili z regionálního kola, jaké byly ohlasy tady, na škole?

Většina pozitivního ohlasů jak ze stran učitelů, tak ze stran studentů. Co musím podotknout je, že než jsme se dostali na nominaci, tak i ze strany učitelů byla přidána velká pomoc.

Vždy jste chtěla být učitelkou?

Na učitelku jsme si hrála už jako malá. Možná to je tím, že moje maminka je učitelka na základní škole. Začala jsem se věnovat jazyků, ty mě opravdu bavily. Učím angličtinu, ale vystudovanou aprobaci mám i na německý jazyk. Angličtina mě vždy bavila víc. Když jsem šla na vysokou školu, chtěla jsem dělat překladatelství, ale přišla jsem na to, že mě více baví dělat s lidmi, že se pro tu pedagogiku hodím víc. Vystudovala jsem vysokou pedagogickou školu obor angličtina, němčina. Začala jsem učit soukromě, pro firmy, pro kurzy v jazykových školách, potom i v jazykové škole tady v Příbrami. Po nějakém čase jsem se rozhodla, že vstoupím do školství, bylo to z toho důvodu, že jsem potřebovala pracovat dopoledne, abych odpoledne mohla být se svými dětmi, a ne odpoledne v kurzech s dospělými nebo cizími dětmi. Hledala jsem práci jako učitelka na základní nebo na střední škole. Přijali mě za Základní školu v Bohutíně, kde jsem učila oba jazyky. Následně jsem dostala nabídku pracovat na této škole, Gymnáziu pod Svatou Horou. Nabídku jsem přijala a už rok a půl učím tady. Tady učím jen anglický jazyk a konverzaci v anglickém jazyce.

Jazyk je učit vždy těžké. Jaký máte přístup, jak je to učíte, že vás studenti mají tak rádi?

Já si myslím, že moje praxe, už dvacet let učím, že docela dobře vyškolila, od malých dětí v mateřských školkách, až po podnikatele. Takže ke každému přistupuji individuálně. Vždy se na něj potřebuji napojit, pochopit toho člověka, pochopit styl toho učení, který on potřebuje, protože někdo se učí vizuálně, někdo sluchově, někteří lidé jsou introverti, někteří extroverti, a každý potřebuje něco jiného. Což je někdy velmi těžké to sladit, když máte celou třídu a každý je rozdílný, ale dělám, co mohu.