Vraťme se zpátky k Třemšínu a jeho okolí, odkud jsme trochu odbočili při vzpomínce na lesmistra Gangloffa a kde naše vyprávění o nejznámější a určitě z přírodovědeckého hlediska nejzajímavější části Brd, začalo.
Les na Třemšíně a vůkol něho je krásný v kterékoliv roční době. Na jaře je příjemné kráčet pod klenbou starých buků s ještě ne zcela rozvinutými svěže zelenými lístky. V létě je tu oproti jiným místům příjemný stín a rozprostřený stůl v podobě sladkých bobulí borůvek a tu a tam je i nějaký keřík s brusinkami. V zimě září vrchol hory častěji než celé okolní kopce pod příkrovem jinovatky. Ale já nedám dopustit na zvláštní atmosféru podzimu a to i takového, kdy už vítr serval ze stromů jejich barevné ozdoby a les se ponořil do ponuré mlhy. I v takovém, pro někoho nečase, je les a to nejenom kolem Třemšína, kouzelný.
Skupina vrcholů, kterým vévodí svoji nadmořskou výškou 827 metrů Třemšín, začíná na severu Hengstem (759 m), pokračuje další horou Holým vrchem (786 m). Nevím, kde vzal tenhle brdský kopec své jméno, ale je jisté, že po několika větrných kalamitách pokračujících orkánem Kyrill v lednu 2007 a po vichřici Emma v březnu 2008, si ho zaslouží. Vrchol zdálky poznáme podle do výše čnějících posledních vysokých stromů. Zbytek starších porostů porazil vítr nebo byly poraženy, protože by stejně neodolaly už i menší vichřici.

Z Holého vrchu pak terén směrem k jihu prudce klesá a pak se začne zvedat do vrcholu Křemele (790 m) - posledního kopce před majestátním Třemšínem. Třemšínská skupina ještě pokračuje pozvolným klesáním směrem jihozápadním ke kótě Nahořov (750 m). Mimochodem vrchol této hory a její úpatí jsou porostlé překrásným bukovým lesem s porosty jasanů, klenů a dalších druhů lesních dřevin. Je tu zajímavá skála s bohatým porostem skalní kapradiny osladiče obecného. Pod Nahořovem padá terén ještě dolů do podmáčeného údolí, kde má vydatné prameniště Smolivecký potok, jež se později mění v říčku Lomnici. Kótou Vrchy (712 m) prakticky táhlý hřeben třemšínské skupiny končí.

Podobně se rozplyne třemšínský hřeben i směrem severním, kdy se svahy posledního z kopců této skupiny, kterým je Hengstu rozbíhají do velkého údolí zvaného Myší díra. A tady je zase prameniště dalšího známého toku – Kotelského potoka, později Vlčavy. Prameniště najdeme snadno - nedaleko po cestě od chaty Roubenky nad Hutěmi pod Třemšínem se dáme v křižovatce doprava a dojdeme k mostu, pod nímž potok podtéká.

Že existuje nějaká Myší díra, kterou najdeme i na některých mapách, vědí jen ti, co se hlouběji zajímají o Brdy, ale také místní obyvatelé z obcí v rožmitálském údolí. Když se totiž v parném létě zatáhne obloha a čekají bouřku, bedlivě sledují, odkud se valí mraky. Pokud jdou přes Myší díru, dobře vědí, že se bouřka blíží a jen stěží se rozplyne k jihu nebo k severu.

Proti proudu nahoře jsou četná prameniště s mokřady a řada přítoků hlavního koryta, který je vlastním Kotelským potokem. Po dalších krocích proti proudu se už můžeme dohadovat, který z nich je Kotelským potokem. Údolí Myší díry je bohatou zásobárnou vody a ze všech svahů, které ho uzavírají, sem proudí bezpočet bezejmenných potoků a potůčků.