Mohl byste trochu představit skupinu? Kdy vzniklo Chairé a čí to byl nápad?

Chairé je vokálně instrumentální soubor dobových nástrojů. Založil jsem ho já v lednu roku 1999 v příbramské waldorfské škole. Původně to byla muzikoterapeutická skupina hráčů na lyru. Později se přidali zpěváci a hráči na jiné nástroje, jako jsou zobcové flétny a smyčcové nástroje.

Jaké lidi v takovém souboru máte?

Členové souboru jsou bývalé studentky a učitelka waldorské školy, učitelka hudební výchovy, architekt, ekonom a dva důchodci.

Co přesně název Chairé znamená a jaké má skupina cíle?

Skupina si název vypůjčila z řecké mytologie. Chairé byla dcerou Érota a Psyché a znamená radost. Dodnes se v Řecku lidé zdraví pozdravem chairé, což je buď zdráv. Soubor si tento pozdrav překládá jako: „Udělám vše pro to, abych tě svou hudbou uzdravil,“ a touto ideou se řídí na každém koncertě.

Kolikrát do roka koncertu a kde?

Máme ročně několik desítek koncertů. Za deset roků soubor odehrál stovky koncertů v Čechách i v zahraničí. Hráli už jsme v šesti evropských zemích. Například v Bruselu jsme reprezentovali Českou republiku, Středočeský kraj a město Příbram na světové výstavě betlémů. V Drážďanech v Českém centru reprezentoval soubor město Rožmitál a Příbram na výstavě Jakuba Jana Ryby a příbramských betlémů a tak dále.

Jakou hudbu hrajete a co je pro vás motivací?

Ve svém bohatém repertoáru soubor Chairé oživuje českou a evropskou anonymní, duchovní a lidovou píseň období gotiky, renesance, baroka a klasicismu. Zároveň nastudoval program českých a evropských koled, písně ročního koloběhu, písně třicetileté války a renesanční tance. Paměť národa a lidová slovesnost je pro soubor velikou motivací.

Mohl byste jmenovat nějaké úspěchy skupiny?

Mezi úspěchy bych určitě zařadil několik vydaných desek s názvy Písně, které vracejí čas nebo Tančím, zpívám. Potom vánoční album O vánocích zpívám, ke kterému jsme o později natočili také DVD. V roce 2007 vyšla deska Píseň je touha. O rok později jsme společně se souborem Musica Bohemica vytvořili desku pro výstavu Nárosního muzea, Senátu ˇČeské republiky, Vojenského historického muzea Albrecht z Valdštejna a jeho doba. K desátému výročí činnosti souboru jsme připravili zpěvník prvního alba a vloni vyšla deska Hanuš Jelínek a Zpěvy sladké Francie.

Co na vaši hudbu v této moderní době říká publikum?

Ohlasy u publika jsou opravdu veliké. Dostáváme mnoho děkovných a podpůrných dopisů z řad publika. Jednou jsem dostal dopis, kde mi psali manželé z Plzně, že jezdí na naše koncerty místo acylpyrinu. Prý na ně působí naše jemná hudba jako lék. Velmi milý byl i dopis od jedné paní ze Strakonic, která nám děkovala za mimořádný zážitek z koncertu. Ten jsme podle ní zahráli jemně a s citem.

Jaký je pro vás nejsilnější zážitek během existence skupiny?

Byl to den, kdy z iniciativy Chairé byla odkryta pamětní deska Hanuše Jelínka na jeho rodném domě v Příbrami na Sabáku, potom zahájena výstava obrazů a kreseb jeho manželky Boženy Jelínkové – Jiráskové. Na obou akcích se sešla rodina Jirásků. Večer měl soubor Chairé v rámci Krasohledění a 110. výročí založení knihovny Jana Drdy v Příbrami premiéru pohádky Zapomenutý čert od Jana Drdy. Zde s námi vystoupila Tatjana Medvecká a Alfred Strejček. Pro změnu za účasti rodiny Drdů. Komu se podaří v jeden den dát takové slavné rodiny v Příbrami dohromady?

Měl byste pro čtenáře ohledně Chairé nějakou vtipnou historku?

Vtipných historek je dost. Snad jednu za všechny. Jednou jsme hráli v Telči. Při nakládání hudebních nástrojů v Příbrami si naše violoncellistka položila desky s notami na auto. Slavně jsme dojeli do Telče bez not, které cestou samozřejmě z auta spadly na zem. Když mi oznámila před koncertem, že nemá noty, značně jsem znervózněl. Ona k tomu dodala, že to zahraje zpaměti. A zahrála. Inu je to absolventka waldorfské školy, kde se paměť tříbí již od první třídy.

Jak hodnotíte kvalitu dnešní hudby?

Hudba ve všech žánrech je buď dobrá, nebo špatná. Stal jsem se upravovatelem lidových písní, protože je mám rád pro jejich zrcadlo života a tajemství člověka. Lidové písně mají totiž přesnou paměť národa. Je zajímavé, jak často mi lidová píseň umí napovědět i způsob její úpravy. Musíme ji ctít a ona se sama vyjádří.

Josef Krček: 65 let, aktivně se věnuje hudbě, theosofii, astrologii a muzikoterapii. K Josefovým zálibám patří procházka krásnou přírodou a dobře usmažený řízek. Miluje dobrou polévku od manželky.