Knihu Není moře jako moře představí v pátek 31. března v 17 hodin v Městském muzeu v Sedlčanech. Křest se uskuteční s doprovodným programem. Návštěvníky Vítková seznámí s úryvky z knihy, plánuje povídání o Polsku, promítnutí polské pohádky a avizuje, že pro děti budou připraveny soutěže.

Máte při „mateřské" více času na psaní?

„Nejmladšímu synovi jsou teprve tři roky. Při péči o děti ještě dělám kurzy v Rodičovském centru Petrklič pro předškoláky a na besedy jezdím do škol. Času proto nemám nazbyt a psaní se věnuji zejména v noci."

Kolik knížek máte na kontě? Je ještě děj některé další zasazen na Sedlčansko?

„Není moře jako moře bude mojí sedmou knihou. O Sedlčansku vypráví jen ta první, která byla vyprodána a přála bych si, aby se nově dostaly příběhy O velrybě ze Sedlčan k dětem jako audiokniha."

Čtěte také: Dopravní hřiště čeká jarní nával školáků

Proč jste se v příbězích nové knihy vydala do Polska ke studenému moři?

„Většina mých knížek vychází ze skutečných zážitků, které doplňuje moje fantazie. Moře v Polsku miluju, a tak jsem si oživila vzpomínky z dětství a přidala jsem ty z poslední doby. Vznikl z toho příběh sourozenců Helenky a Kryštova, kteří v Polsku zažili krásnou dovolenou – svezli se na lodi, ochutnali polské speciality, pozorovali festival létajících draků na pláži, obdivovali výhled z majáku a nalezli kouzelný jantar…"

V besedách, které pořádáte ve školách a školních družinách přibližujete dětem svět nevidomých. Co vás k tomu motivuje?

„Část výtěžku z mojí předešlé knihy Narozeninová kočka jsem věnovala Světlušce, abych podpořila nevidomé. Můj tchán je nevidomý a zrakově postižené i vyučoval a navrhoval pro ně pomůcky. Když jsem viděla, co všechno bez zraku zvládne a pozorovala jsem ho, jak komunikuje s mými syny, tak vznikl nápad přiblížit dětem život nevidomých. Aby v reálném životě nebyly při setkání s takovým člověkem v rozpacích. Svět nevidomých je jen jedno z témat mých besed, ale nejoblíbenější. Z reakcí je patrné, že to pro ně znamená silný zážitek. Další besedy jsou tématicky zaměřeny na předešlé knihy – na Sedlčansko, na Hradec Králové, na to, jak vzniká kniha nebo na dinosaury podle titulu Dinosaurům v patách."

Jak děti při besedě zaměřené na zrakově postižené úkolujete?

„Hodina nebo dvouhodinovka začínají tak, že si zaváží oči, aby mě neviděly. Nechávám na jejich fantazii, aby si mojí podobu nějak podle hlasu samy představily. Postupuji tak záměrně a později jim zdůrazním, aby při kontaktu s nevidomým to byly ony, kteří se představí, aby tušil, s kým hovoří. Když si sundají šátky, vyprávíme si o pomůckách pro slepce a bavíme se o tom, jak mohou zrakově postiženým pomoci. Potom si znovu zaváží oči. Školáci si vyzkouší něco napsat, předškoláci nakreslit, potom modelují a poznávají předměty… Setkávám se častěji s tím, že si děti myslí, že jsou nevidomí smutní a potom se doberou toho, že střídají nálady podobně jako my."

Doplnila byste něčím informace o křtu knihy v muzeu?

„Zmínila bych, že číst se bude i v polštině – požádala jsem o to rodilou Polku, která je ochotná naučit návštěvníky i krátkou básničku."

Čtěte také: K rozvoji Brd má přispět krajská agentura

Marie Břeňová