Když přijedete k Dubským do dvora, rázem si připadáte jako na prázdninách u prababičky. Pod stromem si kocour hraje s myší, všude spousta kytek a neuvěřitelná pohoda, do které proniká klapot strojů ze mlýna. Navštívili jsme Rudolfa Dubského, mlynáře tělem i duší, který přiznává, že se ve mlýně tak trochu zastavil čas.

Asi na nás nebudete mít příliš času. Když se rozhlédnu, vidím samou práci. Mlýn, drůbež, zahrada…
Ale ne, rád si popovídám. Práci máme pěkně rozdělenou. Manželka se stará o drůbež a o papíry. Ve mlýně mě zastane syn a já mám na starosti zemědělství.

Kdy jste přivoněl k mlynářství?
Ve mlýně jsem pomáhal rodičům už jako kluk. Moc mě to bavilo a hrozně rád jsem také jezdil v kombajnu a v traktoru. Kolem roku 1958 si mlýn přivlastnilo družstvo. Nemohl jsem být pořád ve mlýně. Na řadu přišlo vzdělání. Musel jsem se rozhodnout, jestli se dám na zemědělský nebo hutnický obor. K tomu prvnímu jsem měl blíž. V té době to nebylo s vyučením jednoduché, spoustu jsem toho nesměl kvůli tomu, že jsme měli mlýn. Láska ke mlýnu mne provází celým životem.

A potom přišla restituce?
Ano, žádali jsme s rodiči o všechen majetek. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to podařilo. Bydlel jsem s rodinou v Rožmitále a rozhodoval se, jestli se mám pustit do podnikání v zemědělství. Táta mi tenkrát řekl, že pokud mám někam strkat peníze, tak do našeho mlýna. Chtěl jsem se sem vrátit, manželka taky, tak jsem do toho šel.

Jaké bylo začít znovu? Byl mlýn hodně zdevastovaný?
První tři roky to bylo těžké. Mlýn nebyl moc poničený, trochu jsme ho opravili a dali se do práce. Zájem o mouku byl, takže jsme se skoro nezastavili. To až teď si občas dopřejeme trochu klidu, třeba v neděli odpoledne společně posedíme.

Co vám vaše práce dala a co vzala? Uživí výroba mouky celou rodinu?
Tahle práce se musí dělat s radostí a já ji mám. Když se chce, tak uživí. Také jsme měli období krize. Vypadalo to, že si budeme hledat práci, ale překonali jsme to. Letos v lednu jsem měl úraz. Ve mlýně jsem přišel o tři prsty. A to asi únavou nebo nepozorností. Hrozně jsem si ten den při čekání na operaci v nemocnici vyčítal, do čeho jsem uvrhl zbytek rodiny. Děti se ale domluvily, jak si práci rozvrhnou a řekly, že mám být v klidu. Rodina mě podržela. Pilně cvičím a teď už krásně udržím volant. Zůstaly mi nejdůležitější prsty, palec a ukazovák.

Vybavuje se mi slavná Smoljakova přednáška ve mlýně ve filmu Na samotě u lesa. Nedělají si z vás kamarádi u pivka legraci?
Občas od nich něco podobného zaslechnu. Spíš se ptají, kde mám čepici. Ale prohlídky občas dělám. Pravidelně na podzim k nám chodí děti z příbramské školky. Jsou pokaždé jako u vytržení.