Módní návrhářka Daniela Ettlerová: Největší výzvou jsou svatební šaty

Je navrhování módy váš splněný sen?

Navrhovat módu můj splněný sen rozhodně je. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Vlastně ani nic jiného neumím. K šití mě přivedla moje babička, švadlena, jako malá holka jsem ušila své první výtvory právě s ní.

Jaký je to pak pocit, když se na mole prochází modelky ve vašich šatech?

Myslím, že většina návrhářů pak ve finále modelky na mole ani nevidí, protože je v zákulisí zpocená hrůzou. Mně tohle nikdy nějak nedocházelo. Samozřejmě ale člověk cítí hrdost a neuvěřitelné štěstí, že se mu to povedlo. Přeci jen jsou to měsíce usilovné práce.

Pamatujete si ještě na svůj první návrh?

První model byl vlastně takový pokus. Před více než šesti lety jsem odešla z normální práce a absolvovala kolečko pohovorů. To zrovna motivující nebylo. Tak jsem si řekla, že zkusím něco ušít. A tehdy jsem ušila fialovou vestu s volánem kolem krku a mašlí, vystavila ji na webu …a ona se prodala.

Jaké materiály nejraději využíváte?

V zásadě přírodní materiály. Ať je to vlna, ať je to hedvábí … Nejgeniálnější je podle mě úplně obyčejný bavlněný úplet. Vydrží, dobře se z něj šije, je pohodlný a dobře se udržuje.

Dnes je trend mít vysokoškolský titul, vy jste se vydala naopak opačným směrem, vrhla jste se rovnou na praxi. V roce 2010 jste dokonce byla nominována na cenu Czech Grand Design za vaši kolekci I´m the woman… Přesto, vnímala jste někdy jako handicap to, že jste návrhářství nestudovala?

Jediné, v čem mi ta škola asi chyběla, jsou kontakty na fotografy, návrháře,… To je asi jediná mezera. Na školu jsem se sice hlásila, ale nakonec jsem na přijímačky nejela. Nedokázala jsem si představit, že bych dalších pět šest let studovala. Daleko lepší mi přišlo mít pětiletou praxi. Kdybych studovala, tak bych až teprve teď dokončovala školu a s návrhářstvím bych de facto začínala.

Je pro návrháře lepší být hodně osobitý a originální, aby zaujal a získal si na tuzemské poměry klientelu, nebo je právě lepší inklinovat k trendům doby, které mohou zajistit popularitu a jistý odbyt?

Toť otázka. Jsou návrháři, kteří potřebu mít vlastní rukopis nemají. Běžné by to ale být nemělo. Stane se, že dva návrháři mají podobný nápad, tomu se asi nelze vyhnout. Každý z nich by si ale měl zachovat svůj rukopis.

Přestože vaše návrhy nepostrádají ženskost, zůstávají spíše minimalistické, … Myslíte si, že Češky po letech mikinové uniformity nacházejí vztah k elegantnějšímu stylu?

Určitě. Lidé se začínají o módu zajímat daleko víc. Naštěstí i muži.

Řada lidí argumentuje, že móda je jen jakési pozlátko …

Může se zdát, ale tím, jak se člověk obléká, tak dává najevo nejen to, jak se staví nejen k sobě, ale i k životu. Vyjadřuje tím svou osobnost, někdy i své názory a životní styl. Celý náš život je tvorba, takže je to přístup k celému životu.

Jak se díváte na trend dokonalých mír 90-60-90?

Takové míry jsou pro málokoho reálné. Naštěstí i tento trend se mění a začínají se prosazovat i modelky plnějších tvarů.

Který model pro vás byl dosud největší výzvou?

Jednoznačně svatební šaty. Každá nevěsta je jiná, navrhování šatů je pak ovlivněno nejen postavou nevěsty, ale i jejím stylem, osobností a stylu svatby. Ušiji jiné šaty do kostela, jiné pro svatbu na zahradě.

Vymlouváte někdy nevěstám jejich představu?

Myslím, že mám docela soudné nevěsty. Většinou ví, co jim bude slušet. Nenechám nevěstu odejít v modelu, o kterém nejsem přesvědčená, že jí naprosto sedí. Zdůrazňuji to proto, že jsou lidé, kteří holku nechají odejít v něčem, co jí nesluší. Viz svatební salony.

Myslíte, že trend nadýchaných šatů s obručí je už přežitý? Vaše návrhy spíše připomínají aristokratický styl.

Nadýchané sukně nejsou můj styl. Obručové spodničky nepoužívám. Osobně se mi nelíbí, sama bych se v tom nevdávala. Všechny nevěsty, které za mnou přijdou, tak už i můj styl trochu znají, takže jdou po jednoduchých šatech. Letos jsem ani nepoužila krajku, myslím, že je to už trochu přežitek.
 

Zakládáte si na tom, že každý váš model je originál a model nikdy neopakujete v totožném provedení. Nebojíte se tvůrčí krize?

Tak taková tvůrčí krize mě už potkala. To se asi stane každému. Ve finále mi pomohla ujasnit, jakým stylem chci tvořit. Takže zpětně byla krize nakonec přínosná.

Před časem jste se stala dvojnásobnou maminkou. Skloubit práci a rodinu už asi není nejjednodušší … Ovlivnilo to vaší tvorbu?

Šiji už spíše po večerech, i když se k tomu někdy musím přemlouvat, protože po celém dni toho mám až nad hlavu. Ale to nutkání šít prostě v sobě zapřít nedokážu. To je můj život a vášeň.

Máte čas ušít si také sama něco pro sebe, nebo platí přísloví o kovářovic kobyle?

Platí to o kovářovic kobyle. Času je málo. Když už ale přeci jen není zbytí a jdu oblečení nakupovat, tak zamířím raději do sekáče než do módních řetězců.

Jaké je vůbec vaše vybavení? Kolik modelů měsíčně ušijete?

Mám dva šicí stroje, toť vše. Teď, co mám děti, tak šiju o něco méně než dřív. Standard je tak deset patnáct modelů plus zakázky.

To je docela fofr…

Tak ono to není zase takové drama. Tričko se šije rychle. Svatební šaty jsou ale zase úplně jiný level.

Jaké máte další sny?

Nad tím poslední dny často přemýšlím i o tom, jestli se chci ještě hnát za nějakou další nominací, přehlídkami. Ty jsou sice krásná věc, člověku to na chvíli pohladí ego, ale ať už to bude znít jakkoliv pateticky, tak nic se nevyrovná spokojenému zákazníkovi. Ten papír mi takovou radost neudělá, jako slečna, která s chutí nosí moje modely.