Právě politici, kteří o státním svátku přijeli položit květiny a zapálit svíčky – vedle skupiny krajských radních v čele právě s hejtmankou dorazili i starosta Příbrami Jan Konvalinka (ANO) a místostarostka Zorka Brožíková (ANO) – jejím slovům pozorně naslouchali.

Stejně jako informacím o mužích, jejichž jména jsou mnohdy známá z učebnic dějepisu a kteří prošli přímo tímto táborem, nacházejícím se mezi někdejšími uranovými šachtami. Či o tom, že v letech 1951–1961 na Příbramsku zemřelo v pracovních táborech nejméně 53 mužů. Zasvěcené informace mohl poskytnout ředitel Hornického muzea Příbram a historik Josef Velfl. Areál Památníku Vojna funguje jako jedna z jeho poboček.

Věznění mezi Štědrými dny

Libuše Musilová byla k pětiletému trestu, z něhož si čtyři roky skutečně odpykala, odsouzena v roce 1949 jako 22letá studentka práv. Bylo to v rámci procesu s protistátní skupinou Šeřík, jejíchž sedm desítek členů či údajných spolupracovníků bylo pozatýkáno povětšinou na Štědrý den roku 1948. Několik dokonce zemřelo na popravišti.

Sama se předmětem zájmu tehdejších justičních orgánů stala kvůli známosti se spolužákem Borisem Kovaříčkem, jenž činnost skupiny sdružující převážně vysokoškoláky řídil; další členy osobně neznala. Po výkonu trestu, z něhož byla propuštěna ve Varnsdorfu také na Štědrý den rok 1952, pracovala v dělnických profesích v Praze, později působila v prodejně pro kutily.

Rok 1989, připomínaný v souvislosti s událostmi 17. listopadu a takzvanou sametovou revolucí, byl mezníkem i v jejím životě: tehdy se přestěhovala na Příbramsko; do Březnice. Začala se také aktivně zapojovat do činnosti Konfederace politických vězňů.

Do šachet museli i hrdinové

Tábor Vojna (pojmenovaný podle nedalekého vrchu) byl u Příbrami vybudován původně jako zajatecký tábor. Po odvezení Němců, kteří zde pobývali po skončení druhé světové války a byli využíváni jako pracovní síla, je bylo třeba nahradit jak v důlní činnosti, tak při zajišťování chodu tábora včetně jeho dalšího rozšiřování. Posloužilo tak mimo jiné pracovní nasazení politických vězňů.

Příbramské muzeum připomíná, že v období 1949–1951 šlo o tábor nucených prací (internováni tam byli lidé zajištění jako „problémoví“) a pak do roku 1961 o vězeňské zařízení pro odsouzené odpůrce komunistického režimu. Vedle práce v uranových dolech se vězni nejvýznamněji podíleli na budování nové části města Příbram. U šachty číslo 11 poblíž osady Bytíz pak v roce 1953 vznikl ještě větší tábor označovaný jako Z; z toho se postupně vyvinula nynější věznice. Naopak tábor Vojna od roku 1961, kdy byl zrušen, sloužil až do 1990 armádě.

„Komunistickým táborem prošli i hrdinové protifašistického odboje,“ upozornila hejtmanka Pecková. To potvrzuje i muzeum. Připomíná například stíhače Františka Cháberu, jemuž nepomohla ani pověst našeho nejúspěšnějšího pilota ve Slovenském národním povstání, nebo Pravomila Raichla, který s armádou Ludvíka Svobody došel z Buzuluku až do Prahy a z Vojny se neúspěšně pokoušel uprchnout (pak se mu podařilo utéct z Leopoldova a dostal se do exilu).

Po kratší dobu zde pobýval třeba i Rudolf Pernický; velitel výsadku parašutistů vyslaných z Velké Británie. Hrdina bitvy o Británii Sylvestr Müller dokonce v roce 1954 zemřel při důlním neštěstí. Pozoruhodný byl osud Stanislava Svozila, kterého za války nacisté odsoudili za odbojovou činnost k trestu smrti, jemuž se díky náletu na věznici v Lipsku podařilo uprchnout. Jenže za údajnou protistátní činnost byl pak odsouzen i doma. Opět k trestu smrti, což mu pak bylo změněno na doživotí; s argumentem, že československá justice nebude používat stejný trest jako nacisté. Na svobodu se dostal až po amnestii v roce 1960.