Maturantka, která i v seniorském věku stále pracuje pro stavební spořitelnu, se svěřila, že se studiem ještě končit nemíní. Teď by se ráda vrhla na italštinu, v níž se chce zdokonalit pod odborným vedením; sama se z knížek tento jazyk naučila tak, že se při cestách na jih už slušně domluví.

Maturitní vysvědčení jí nicméně zatím chybělo, i když o jeho získání usilovala už v mládí. V padesátých letech se nejprve ve Zruči nad Sázavou učila obuvnicí, na maturitním oboru, když se předtím v devítce ukázalo, že si moc nerozumí s matematikou a fyzikou a bude lepší nastoupit do učení. Tehdy z toho však nic nebylo, protože školy nechala; prý ji na internátu sto kilometrů od domova přemohl stesk, a tak se vrátila do Příbrami. Nastoupila jako prodavačka, krátce pracovala i ve zdravotnictví – nicméně sňatek a narození dvou synů odsunuly jiné plány na vedlejší kolej.

Později, po nástupu k vojenskému útvaru, si udělala dvouletý kurs mechanizace a automatizace. I tak se ale přihlásila k dálkovému studiu na střední ekonomické škole. Zase se ale nepohodla s učivem v osnovách fyziky. Další pokus pak přišel po revoluci, na placené škole v Kladně. Tam to však skončilo organizačními zmatky a vrácením školného.

Byl by to asi konec celé historie – nebýt toho, že stavební spořitelna, pro niž paní Naďa pracuje, požaduje pro její pozici maturitní vysvědčení. Na integrované škole v Příbrami se tak přihlásila k dennímu studiu, byť ve věku nesrovnatelném nejenom se spolužáky, ale i s většinou vyučujících. Po roce přišla další rána – a tentokrát to byla fyzika v praxi. Měla vážnou autonehodu, načež musela studium na rok přerušit. Pomohla ale trojice spolužáků, kteří se podělili o své zápisky – a vlastně plus znamenala také distanční výuka v rámci opatření proti šíření koronaviru.

Nakonec se to podařilo: maturitu, skládanou úplně stejně jako spolužáci, má paní Naďa v kapse. A před sebou plány na studium italštiny. Mohlo by toho však být i víc. Proč třeba nezkusit univerzitu třetího věku?