Všechny vesnice jsou sice malé, ale útulné, snad i díky okolní malebné krajině s výhledem na Brdy.

Stálých obyvatel není mnoho, přesto se v obci pořád něco děje. Už pojmem se staly akce jako například Tuháčkův běh, který se koná poslední květnovou sobotu a jehož letošního 14. ročníku se zúčastnilo asi 80 dospělých a přes 60 dětí, volejbalový turnaj Lisovické sako, který se letos odehrál předposlední červnovou sobotu. Koncem srpna bude v Chrástu turnaj v nohejbalu, během každého léta hasičská klání v areálu „Na Valše".

V Namnicích, či jak říkají místní v Namicích, je aktivní rybářský spolek říkající si Namycká ryba s.r.o, a.s. „Vysvětlení názvu spolku se dostane každému při osobní návštěvě výlovu," sděluje starosta Chrástu Tomáš Čížek. Spolek pořádá první sobotu v listopadu výlov místního rybníku, při kterém se nejen ryby loví, ale také se hned pečou a snědí. Rybáři nebo spíše jejich manželky vaří výbornou rybí polévku. Vloni jí uvařily 40 litrů ze 60 hlav kaprů.

V Chrástu se v současnosti opravují vnitřní prostory budovy, ve které sídlí obecní úřad a nachází se společenský sál. Letošní plesová sezona bude tedy v novém – Chrástečtí chystají posvícenskou zábavu a maškarní bál. Místní myslivecké sdružení pak oblíbený tradiční a dnes už i vyhlášený myslivecký ples.

„Ve vedení obce pracuji asi deset let a jsem moc rád, že se za tu dobu podařilo vybudovat ve všech čtyřech obcích kanalizaci a čističky odpadních vod, dokončit napojení všech objektů na veřejný vodovod. Telefonní dráty a elektrické vedení jsou uložené v zemi, sídla pokrývá internetová wifi síť. Po celou dobu mé činnosti vidím jako hlavní úkol najít místním lidem pracovní příležitosti, udržet je na vesnici. Nechci, aby se obce vylidňovaly," říká starosta Čížek.

Obec vlastní asi 150 hektarů lesa, 16 hektarů nevyužité půdy nově zalesnili, takže se podařilo zaměstnat některé občany právě při vysazování a údržbě nových lesních kultur. „Další možností jsou pak komunální práce v obci a jejích částech, údržba místních komunikací a veškerého obecního majetku, zaměstnání ve službách v současných i rodících se objektech obce," doplňuje Tomáš Čížek.

Podívejte se, jak se žije lidem v Lisovicích…

close Ladislav Lajbner s rodinou v Lisovicích. zoom_in

MANŽELÉ Lajbnerovi se do Lisovic přestěhovali před sedmi lety, když si v obci koupili staré stavení. Od té doby budují a opravují. „Podkroví už máme, stejně jako sociální zařízení, hotové. Teď mě ještě čeká přeložit střechu na stodole, vyměnit okna a vyštukovat. Těším se, až bude všechno hotové a já se budu moct věnovat svému koníčku – sokolnictví, kvůli kterému jsme se na vesnici vlastně přestěhovali," říká Ladislav Lajbner. Jeho manželka Marcela si bydlení na vesnici pochvaluje: „Bydlíme tu moc rádi, je tu klid, hlavně ve všední den. Vůbec ale nestrádám nedostatkem kontaktů se stejně starými lidmi. Máme nové sousedy, přibližně v našem věku." Očividně spokojená je i malá dcerka Lajbnerových Lucinka, která se pyšní titulem nejmladší rodačky Lisovic. 

close Ladislav Lajbner se samičkou sokola Bárou. zoom_in

DO RODINY Ladislava Lajbnera patří i čtyřletá samička sokola stěhovavého Bára.

V Chrástu jsme zastihli jmenovce oblíbeného Tuháčkova běhu

close Jan a Roman Tuháčkovi, Chrást. zoom_in

„Žijeme tu rádi. V obci máme novou náves, vadí nám jen rušný provoz na silnici," říkají svorně rodáci z Chrástu otec a syn Jan a Roman Tuháčkovi.

Namnice: velmi líbezná vesnice… Růžena Červenková pravidelně zvoní poledne i večer

close Růžena Červenková, Namnice. zoom_in

DO NAMNIC se Růžena Červenková přivdala před 52 lety a žije tady moc ráda.
Snímky: Deník/Markéta Jankovská 

Namnice - V Namnicích mají unikát – zvoničku, která je stále ještě, v dnešní zautomatizované době, tak říkajíc na ruční pohon. Paní Růžena Červenková a její manžel František zvoní každý den – v poledne a večer.

Růženu Červenkovou Deník zastihl právě v době poledního zvonění. „V Namnicích byla samozřejmě zvonička, ale za války o ní i o zvoneček obec přišla. Po válce se sice místní lidé složili a nechali udělat nový zvoneček – ten ale kvůli tehdejší době nemohl sloužit, a tak byl celá dlouhá léta schovaný u nás na půdě," vzpomíná žena.

Až v roce 1969 se všichni domluvili a nechali zvoneček vysvětit. „Od té doby je u nás na stodole. Nejprve se naučili zvonit manželovi rodiče, a potom i my s manželem. Zvoníme dodnes, každý den, v poledne i večer.
Teď se to naučily i děti od sousedů, a tak doufáme, že se tato tradice zachová i do budoucna," vypráví Růžena Červenková.

AUTOR: LEA ENENKELOVÁ