Na „bedně" stanul 1. září spolu s dalšími členy sehrané české kanoistické posádky Lukášem Trefilem, Josefem Dostálem a Janem Štěrbou.

Daniel tak přidal k bronzové medaili z letních olympijských her, kde byl čtyřkajak ve stejném složení třetí, další cenný kov. Danielovu stříbrnou medaili si mohli prohlédnout zblízka jeho příbuzní, kteří žijí na Sedlčansku a stejnou příležitost nám vicemistr světa dal při interview, které nám v Sedlčanech ochotně poskytl.

Daneše, jak mu všichni říkají, doprovázela jeho sestra, manželka Andrea (neteř dvojnásobného olympijského vítěze z Atlanty Martina Doktora) a jejich malý čtyřnohý přítel Bohoušek.

Pošilhávali jste na mistrovství světa i po zlatě?
Věřili jsme, že dosáhneme na některou z medailí. Většina lidí sice tvrdila, že máme jisté zlato, to jsem se snažil vytěsnit z hlavy, protože by mě to na závodech znervózňovalo. Tyto pocity mívám především před rozjížďkou, před první jízdou, kdy vidíte po dvou měsících soupeře a nevíte, jak se který z nich za tu dobu zlepšil. Do finále jsem šel klidný, což mě samotného překvapilo. Vždycky se snažím, abych ze sebe vydal na závodě všechno a v poslední době se mi to naštěstí daří.

Kdo z vaší rodiny nejvíc takové závody prožívá?
Moje mamka už brečí den před závodem. Když vidí dojezd jiného závodníka, už si na jeho místě představuje nás. A pak nejvíc drží palce manželka.

Jak si užíváte dny po tak velikém úspěchu?
Dopřávám si trochu povalování, lenošení, s manželkou jsme byli dnes na houbách u Husovy kazatelny, chystáme se na týdenní dovolenou do lázní Třeboň. Tam budeme mít nějaké procedury – klasickou masáž, bahenní lázeň… Je hodně těžké se zkoncentrovat na poslední závod, letošní mistrovství světa bylo oproti jiným létům ještě o týden posunuté. Sezóna tak pro mě byla hodně dlouhá a přiznám se, že na vytoužené volno jsem se hodně těšil.

Kolik týdnů můžete teď relaxovat?
Šest týdnů, pak všechno začíná nanovo.

Co vás čeká potom?
V polovině října nám začne podzimní a zimní příprava, což je nejtěžší část roku. Budou se hodně ´najíždět kilometry´ na vodě, budu hodně běhat, aby se mi posílila vytrvalost a abych z ní pak mohl čerpat celou sezónu. Během sezóny se najíždí jen traťové tempo, rychlost, technika. Možná v listopadu pojedeme do Ameriky na soustředění do San Diega. Jezdíme tam každoročně, uvidíme, zda to vyjde i letos. V zimě strávíme tak čtyři týdny na běžkách buď v Harrachově nebo v Itálii. Hodně času strávíme v Praze, kde posilujeme na pádlovacích trenažérech, plaveme, běháme… Od vody míváme pauzu od poloviny prosince do poloviny února, v polovině února začínáme obvykle v Americe.

A zasahuje vám do tréninku váš příbuzný Martin Doktor?
Ne, ale kdyby se mu něco nelíbilo, tak by mi to řekl. Martin Doktor byl čtyři roky trenérem reprezentace – až do olympiády v Londýně, teď do kanoistiky jako člen olympijského výboru příliš nezasahuje.

Před rokem jste se oženil. Zapojujete se nějak do domácích prací?
Manželka také dělá kanoistiku. Na tréninky odjíždíme ráno ve stejnou dobu, loděnice máme asi kilometr od sebe. Po tréninku ji vyzvednu. O práce doma se dělíme. Například uklízení mě nebaví, ale rád se pustím do vaření. Upravuji steaky a maso na další způsoby, nedávno jsem zkoušel vepřovou panenku na grilu a to mělo úspěch. (Poznámka red.: Manželka potvrzuje, že vaří moc dobře.)

Máte některá jídla jako vrcholový sportovec zakázaná?
Vyloženě od trenérů nic zakázaného nemáme, ale asi by nebylo rozumné naložit si na talíř v tréninkový den třeba knedlíky.

Doprovázela vás na mistrovství světa manželka, aby vám fandila?
Manželka tam také závodila. Obsadila na dablkajaku páté místo.

Můžeme se ohlédnout za úplnými sportovními začátky?
Jako kluk jsem začínal v Sedlčanech s fotbalem, ale to mě moc nebavilo. Taťka přišel s tím, že sedlčanští kanoisté dělají nábor a zeptal se mě, jestli to nechci zkusit. Sedlčanský trenér Láďa Dvořák se v té době naplno kanoistice věnoval a benjamínky, kterým jsem byl i já, vedl velmi dobře. Výborná pro začátečníky byla klidná voda. Měli jsme tam dobrou partu, hecovali jsme se mezi sebou navzájem a tím jsme se na vodě lepšili. Myslím si, že základna pro vodácký sport je v Sedlčanech stále dobrá.

Můžete poradit nějaký recept, jak je možné se ze sedlčanského oddílu dostat do Dukly?
S pádlováním jsem začal v osmi nebo v devíti letech. Ze Sedlčan jsem později přestoupil do pražské Sparty. Do Dukly Praha se přichází až kolem osmnáctého roku. Bylo to o tom u tohoto sportu vydržet a i když to občas nejde, zakousnout se a snažit se jezdit co nejlépe. Nejhorší to bývá v pubertě. Kolem patnáctého roku nebývá tak lehké dát přednost tréninku před flákáním se s kamarády po městě.

Kdy se u vás dostavil první výraznější úspěch?
Za úspěch jsem považoval, když jsem asi v jedenácti letech v benjamínkách vyhrál svůj první závod v Praze na mistrovství republiky. Od té doby jsem se začal v České republice umisťovat na medailových pozicích.

Kdybyste si dal všechny medaile kolem krku, kolik by vám jich na něm cinkalo?
(Smích) Už jsem je dlouho nepočítal, ale kolem dvou set by to bylo.

A jakou má medailovou bilanci manželka?
Kolem stovky, z mezinárodní jen jednu – získala ji letos na mistrovství Evropy do 23 let.
Vloni jste po triumfu v Londýně v sedlčanském kulturním domě při besedě přiblížil atmosféru olympijských her.

Počítáte s podobným setkáním také letos?
Zatím mě nikdo neoslovil, pokud se tak ještě stane, jistě nějaký vhodný termín najdeme a přijedu rád.

Možná pozvání teprve přijde, třeba z 2. ZŠ Propojení Sedlčany, jejímž jste byl žákem. Můžete na tuto školu trochu zavzpomínat?
Mezi hodné děti jsem nepatřil. Domů jsem nosil dost poznámek, dokonce jednou jsem měl na vysvědčení dvojku z chování. Doufám, že na to dnes kantoři vzpomínají už jen s úsměvem. Moc rád vzpomínám na Jiřího Šibravu mladšího, který nás měl na tělocvik a chodil jsem k němu i do florbalového kroužku.

Marie Břeňová