Ladislav Leksa letos oslaví sedmapadesát let. Každý den žije na plné obrátky. Zastihli jsme ho v jeho truhlářské dílně v Obořišti, kde právě zbrušoval borovicové dřevo. Přesto si našel čas odpovědět Deníku na několik otázek.
 
První pohled na váš dům i okolí naznačuje, že máte k truhlařině velmi silný vztah. Je to tu trochu jako v pohádce. Dovedu si představit letní prázdniny a vaší zahradu plnou dětí. Máte vnoučata?
Mám šest vnoučat, takže tu bývá veselo. Stane se, že mi některá pomáhají v dílně. Nemůžu si stěžovat.
 
Kdy jste se začal věnovat práci se dřevem? Je truhlařina vaše původní profese?
Už jako kluk jsem začal vyřezávat. V osmé třídě jsem si vyřezal betlém a všiml se ho můj učitel. Uspořádal výstavu řezbářských prací a všiml si mě spisovatel Jan Drda, který mi řekl, že se tomu musím věnovat. Chtěl jsem jít na truhláře, ale rodiče měli pole, byla spousta práce a já jako syn zemědělce jsem musel jít na zemědělskou školu. Na truhláře jsem šel až potom. Po vojně jsem pracoval sedm let u ZRUPu, kde se hodně jezdilo pryč. Měl jsem už rodinu a nechtěl jsem odjíždět, tak jsem šel na šachtu. Po třinácti letech mě propustili, to už bylo po převratu. Vrátil jsem se k truhlařině a tím se živím.
 
Kromě truhlařiny se věnujete i spravování věžních hodin. Jak jste se k tomu dostal?
Jsem věřící člověk, chodím do kostela a starám se o běžnou údržbu, což se týkalo i seřizování věžních hodin. Mám k tomu oprávnění od firmy Ludvík Hainz, která kromě jiného provádí generální opravy Staroměstského orloje v Praze a zároveň pečuje o jeho nepřetržitý chod. Tato firma právě instalovala v roce 1905 hodinový stroj do věže kostela v Obořišti, ale i do dobříšské radnice.
 
Co pro vás obnáší péče o věžní hodiny? Na jakém principu pracují věžní hodiny v současné době a jak často k nim musíte po žebříku vyšplhat?
Hodiny v Obořišti jsou už téměř tři roky napojeny na družici, takže odměřují přesný čas. Než se tak stalo, musel jsem je seřizovat obden. Naučil mě to pan Hacaperka z Obořiště, který už tu práci ve svých osmdesáti letech nezvládal. Teď je kontroluji každou neděli. Občas se utrhne lanko nebo si hodiny vyžádají jinou drobnou opravu. Hodiny v Dobříši pohání kyvadlo, natahují se elektricky. Na kontrolu tam jezdím jednou až dvakrát do týdne. Když se prudce ochladí, mohou mít hodiny v dobříšské radnici odchylku času 20 až 30 sekund za den. Moje žena pracuje na náměstí a hodiny kontroluje. Když se zastaví čas na věži, ihned mi volá.
 
Je to práce ve výškách, k hodinám se leze po žebříku. Měl jste někdy strach o život?
Kdybych řekl, že neměl, lhal bych. Kostel v Obořišti prochází poslední dobou stavebními úpravami a já také pomáhám, jak mohu. Žebříky jsem dělal sám a také jim věřím. Nejhorší pro mě bylo, když mě tahali zavěšeného na sedátku jen tak na laně do výšky věže kostela. Na šachtě jsem ale zažíval horší věci, o tom raději mluvit nebudu.
 
Jak vypadá váš nabitý den?
Každý den musí být nabitý. Nejlépe se cítím, když je stále co dělat. Snažím se vyhecovat i ostatní lidi kolem mě, ale často se mi to nepodaří.
 
Chodíte do hospody? Po nabitém dnu si chlapi rádi zajdou na pivo, jak je to ve vašem případě?
Do hospody chodím a docela často, ale ne pít pivo nebo tam vysedávat celé večery. Máme spoustu zajímavých zakázek. Se synem děláme krásné interiéry v restauracích a hospůdkách. Takže tam strávíme spoustu času, ale aktivně. Dřevo je dnes žádané.