S trochou nadsázky se dá říct, že dnes kdo neběhá, jako by ani nežil. Čím si vysvětlujete stále rostoucí počty běžců v parcích a na nejrůznějších závodech?
Běhání se v posledních letech stalo velkým trendem, každým rokem se zvyšuje počet běžeckých akcí, které se v ČR pořádají, na sociálních sítích roste počet těch, co nabízí nějakou formu pomoci v podobě změny životního stylu a v podstatě nejjednodušší způsob, jak dosáhnout nějaké proměny je ve spojení se zdravým stravováním právě běhání. K běhání nepotřebují lidé žádnou permanentku do fitka, mohou vyrazit běhat, kdy chtějí, kam chtějí a na jak dlouho chtějí. Na běžecké oblečení narazíte dnes už v každém druhém obchodě, každý se tak může obléci podle nejnovějších trendů a běh už tak není o vytahaných trenkách a tričku, ale stal se z něj takový „módní směr".

Přispívají tomu i sociální sítě…
Lidé díky sociálním sítím sdílí své první běžecké pocity, svá vítězství a ostatní je mohou sdílet s nimi, a tak se z běhání stává stále větší komunita lidí, co se podporují, co se chápou a to oslovuje i ty, kteří vzpomínají na běhání, jako na něco strašného, co zažili naposledy na základní škole, ale teď jsou z toho nadšení a to je něco úžasného a jsem za to ráda.

Jak dlouho se věnujete běhání vy? Co vás motivuje?
Tereza Čapková.Běhání se věnuji vrcholově třináct let. Když celý rok tvrdě dřete, někdy si říkáte, zda to za to vůbec stojí, ale pak přijdou závody a vy stojíte na závodní čáře, plní adrenalinu, na zaplněném stadionu a podaří se vám doběhnout v dobrém čase a zúročíte tak vše, co jste pro běhání za celý rok udělali, tak ty pocity po doběhu jsou něco tak úžasného, že za to stojí každý den běhat a někdy i trpět. Běhání se prostě stalo mým nejlepším kamarádem, životním stylem a takovou drogou, bez které nejde být.

Díky nejlepšímu času na 1500 metrů, mimochodem 4. nejlepšímu v historii ČR, jste se v roce 2012 zúčastnila i Letních olympijských her v Londýně. Jak se vaše původní představy lišily od skutečnosti?
Velké soutěže, ne samozřejmě jako OH jsem zažila již před tím, a tak jsem věděla, do čeho zhruba jdu a co čekat, od mých představ se asi nejvíce lišila ta úžasná a nepopsatelná atmosféra na stadionu, kterou bych přála zažít každému a taky ještě třeba jednou i sama sobě.

Při takovém závodu se světovými špičkami hrají důležitou roli i sebemenší detaily. Jak tomu bylo u vás? Musela jste na sebe být ještě v něčem o něco přísnější než u obvyklých závodů?
Když je člověk v koloběhu vrcholového sportu, naučí se tomu řadu věcí přizpůsobit, řadu věcí obětovat a každým závodem se připravit lepé a vyvarovat se chybám, které by mu mohli snížit výkon, na OH jsem tak již jela připravená a věděla, co si mohu a co nemohu dovolit, kdy mám jít spát, co kdy jíst a co si musím do závodu odpustit, ale moje celkové přípravy se nelišili od jiných závodů.

"Důležité je naučit se správně technicky běžet a dýchat a teprve potom začít svoje tělo „mučit" rychlým během a závody."


Budete usilovat i o další účast na Olympiádě?
V zimě 2014 mě potkalo vážné zranění – utržení achillovy šlachy – dva roky trval můj návrat do vrcholové atletiky, kdy se dá říct, že jsem se nejen učila znovu běhat, ale musela si projít časy, které jsem běhala jako dorostenka, proto jsem šťastná, že jsem letos zaběhla opět čas, který mi potvrdil, že se mohu pokoušet bojovat o limity na vrcholové akce, ale jestli to bude stačit na tu metu nejvyšší, tedy olympiádu, se teprve ukáže.

Kromě toho jste úspěšně vystudovala obory ortotik-protetik na FTVS a biomedicínské inženýrství na ČVUT. Jaký vliv má biomedicínské inženýrství na atletiku? Myslíte si, že hranice sportovců lze neustále posouvat, nebo existuje mez, za kterou už zajít nelze?
Tereza Čapková.Hodně jsem pracovala s lidmi po amputaci a tam moderní technologie a stálý pokrok v oblasti materiálů, bude stát za tím, že se budou posunovat hranice handicapovaného sportovce stále výš. U zdravého jedince stojí za výkonem řada atributů, pokud bychom se bavili o té nepovolené cestě, tedy dopingu, myslím, že ta bude stále posouvat hranice výkonnosti. To je ovšem ta smutná stránka vrcholového sportu. Dnes máte řadu výzkumů zabývajících se pohybem člověka, biomechanikou a podobně. A věřím, že jsou stále věci, které se ještě nezjistili a díky, kterým se budou stále posouvat lidské hranice.

Co byste poradila těm, kteří se chystají poprvé vyběhnout?
Na začátku by se měli věnovat jen sami sobě, nikam nespěchat, dávat si postupné cíle, užívat si toho, že mohou sportovat, naučili se vnímat své tělo a řídit se tím, co cítí a nenechat se strhnout okolím. Důležité je naučit se správně technicky běžet a dýchat a teprve potom začít svoje tělo „mučit" rychlým během a závody.

A čeho by se běžci měli vyvarovat?
Měli by se vyvarovat špatné stravě před během, nesnažit se napodobit jiný běžecký styl, nesnažit se běhat přes špičky, neskákat v běhu, nerotovat trupem, nezvedat ramena, nedýchat jen nosem, ale dýchat přirozeně a tedy i ústy a nezačít svůj každý výběh sprintem.

Jaké jsou vaše další plány?
Ráda bych splnila limit na ME v Amsterdamu, od kterého mě dělí 0,02 sekundy a pak se uvidí, co bude dál. To se nechám překvapit.

 Další rozhovory s Příbramáky, kteří šli za svým snem, najdete zde.