Původně se na soud obrátil jeden z výrobců oplatků, jemuž se
nezamlouvalo počínání konkurence. Konkrétně to, že svatohorské oplatky
nabízí návštěvníkům poutního místa ještě někdo jiný. U soudu, kam prodal
žalobu proti jednání nekalé soutěže, proto požadoval, aby mu konkurent
poskytl zadostiučinění zveřejněním novinového inzerátu, v němž se mu
omluví „za vyvolání nebezpečí záměny zboží použitím nevhodných obalů
oplatků prodávaných na Svaté Hoře“. Nevysoudil ale nic, naopak on sám
byl nucen platit – musel totiž protistraně uhradit náklady spojené se
soudním řízením.

Oplatkovou kauzou se z podnětu žalobce postupně zabývaly krajský, vrchní
i nejvyšší soud. Ani jeden z nich ale nenašel nic, čím by se konkurent
nespokojeného podnikatele provinil. Soudy totiž odmítly argument
žalobce, že využití obrázku svatohorského církevního areálu je novou
myšlenkou v konkurenčním prostředí, která by měla požívat ochrany. Právě
naopak – konstatovaly, že je nepřípustné, aby si kdokoli vytvářel
„monopol“ na využívání jakéhokoli zobrazení této památky – a to i v
případě, že by se jednalo o jeho původní nápad.

„Jednáním žalovaného, spočívajícím v užívání obalů svých oplatků s
motivem církevního areálu na Svaté Hoře u Příbrami, nedošlo k zásahu do
práv žalobce. Jednání žalovaného nelze hodnotit jako nekalosoutěžní,“
konstatovala předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR v Brně Kateřina
Hornochová. Obstát podle jejího mínění nemohou ani případné námitky
argumentující možností záměny obou konkurenčních produktů. „Kromě
vyobrazení stejného motivu obsahoval obal výrobku žalovaného dostatek
odlišných prvků – například odlišný název výrobku, jiný typ a velikost
písma, jinou barvu písma, zcela odlišnou zadní stranu obalu,“ vysvětlila
soudkyně Hornochová své stanovisko. „Z hlediska průměrného spotřebitele
tak byly výrobky žalobce a žalovaného nezaměnitelné.“