Štědrý den je tady. Jaké zvyky s tímto svátkem souvisejí?

Celý den směřuje vlastně k slavnostní večeři. Vše začíná pečením vánočky. Na tu má hospodyňka zadělávat vždy v bílé zástěře, při práci s nikým nemluvit a hlavně – během kynutí těsta vyskakovat do výšky, aby i těsto pěkně „vyskočilo“. Rukama od těsta se pak mají objímat ovocné stromy, aby dávaly pěknou úrodu. Do vánočky se někde zapéká mince. Kdo ji najde, bude celý rok bohatý.
Štědrovečerní stůl vyžaduje zvláštní úpravu. U stolu má být vždycky sudý počet osob. Chybí-li někdo nebo nedávno člen rodiny zemřel, připravuje se pro něj prázdný talíř. Pod talíře se kladou mince, které symbolizují bohatství. Hojnost a zdraví v příštím roce nám zaručí řada dalších věcí: mísa s devaterem druhů ovoce, mistička s čočkou, jáhly nebo obilím jako symbol hojnosti, česnek – symbol síly, hrách a med – záruka zdraví.
Zvláštní zvyk byl zaznamenán v obci Chrtníč.
Tam muselo být na stole i zelí, protože prý, kdo se na Štědrý den nají zelí, nikdy nezabloudí. Od štědrovečerního stolu se nesmí vstávat, aby v příštím roce nikdo nezemřel. Výklad tohoto zvyku jinde je ale mnohem prozaičtější: hospodyni, která vstane od stolu, nebudou sedět slepice na vejcích.


Kapr s bramborovým salátem nebýval hlavním jídlem

Jídla na stole muselo být tolik, aby se všichni nasytili a ještě zbylo, což zase zaručovalo hojnost pro příští rok. Hlavním jídlem nebyl ovšem vůbec kapr a bramborový salát, jak jsme zvyklí. Večeře začínala polévkou: hrachovou, krupkovou nebo houbovou. Na Šumavě se podával pokrm z rozvařeného ovoce, takzvaná muzika, nebo se jedlo jídlo z krupek a hub, osolených a okořeněných česnekem, takzvaný kuba. Někde se nabízel též jahelník se švestkami či hrách. Pokud se vůbec připravovala ryba, bylo to většinou v omáčce „na černo“. Z moučných jídel se podávala samozřejmě vánočka, někde takzvané peřinky, tedy buchtičky spařené mlékem nebo měchurky nadívané mákem a tvarohem. Nedílnou součástí večeře bylo také ovoce, ať už sušené nebo čerstvé.
Jíst se ale smělo až po vyjití první hvězdy. Proto se Štědrému večeru někdy říká Dohvězdný večer. Do té doby se lidé museli postit, aby „viděli zlaté prasátko) – a aby jim čas lépe utíkal a zároveň se ledacos zajímavého dozvěděli o budoucnosti, věnovali se řadě zvyků. Známé je rozkrajování jablek a hledání hvězdičky, slévání olova či vosku, házení střevícem nebo vyhledávání obrázku ženicha v hladině studánek. Budoucnost ukáže ale i řada méně známých zvyků. Řada z nich je určena vdavekchtivým dívkám. Svobodné děvče zaklepe na Štědrý den na kurník. Ozve–li se kohout, vdá se, ozve–li se slepice, zůstane „sedět“. Nebo děvče nabere do zástěry hromadu polínek a ve světnici je spočítá, jsou–li sudá, vdá se, jsou–li lichá i ona zůstane sama nebo si vezme vdovce. Vytáhne–li z hromady polínek štěpinu rovnou, dostane hezkého muže, bude–li křivá, manžel bude ošklivec.


Kdo našel pod hrnečkem dřevo, ten do roka zemře

Některé obyčeje ale ukáží i možnou smrt v příštím roce. Třeba tento: pod hrnečky se daly uzlík, dřevo a peníz. Kdo odkryl uzlík, odejde z domu, kdo peníz, zbohatne, ale kdo dřevo, toho čeká rakev, zemře. Smrt určil osud také tomu, jehož stín na Štědrý den neměl hlavu nebo byl dvojitý.
Na Štědrý den se rozhodovalo i o budoucí úrodě a dobrém chodu celé domácnosti. Například na Chodsku se ovazovaly stromy s říkáním: „Vovazujte se štípkové, ať vám nepomrznou kvítkové.“ Pod stromy se zakopávaly rybí kosti pro lepší úrodu, domácí zvířata dostávala výslužku od večeře (známé Erbenovovo „…kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce.“). Aby pes dobře hlídal, dával mu hospodář do tlamy kousek česneku, ryby a chleba a pak ho třikrát provedl okolo stavení.


Prášek z usušených rybích kostí sloužil proti bolestem

V tento den se daly pořídit i různé léčivé prostředky. Například drobečky ze stolu zakopané v koutě zahrady daly vyrůst léčivé řimbabě. Prášek z usušených rybích kostí sloužil proti bolestem. Topinky, které děti snědly na Štědrý den, byly osvědčeným prostředkem proti osypkám a vyrážkám.
Ale štědrovečerní kouzlo dokázalo i věci méně bohumilé. Například kulky ulité na Štědrý den nikdy neminuly cíl. Sanice z černého kocoura tento den zadušeného a uvařeného otvírala poklady a činila člověka neviditelným. Jenže tyto zvyky nějak příliš zjihlou atmosféru Vánoc nepodporují, viďte?
Vraťme se tedy na závěr ještě k jednomu starému obyčeji. Rodina měla mít na Štědrý den hosta. Vzpomeňme na líčení Boženy Němcové, která píše, že babička, pokud by v domě žádný host nebyl, byla ochotna jít pro něj třeba až na rozcestí. Tento zvyk podporovalo i světlo rozsvícené svíčky v okně: bylo symbolem toho, že potřebný člověk může přijít zaklepat – a nenajde uzamčená srdce.
Není právě tento obyčej z celé té plejády předávané nám minulými generacemi obyčejem nejkrásnějším a nejlépe vystihujícím atmosféru Vánoc?

HELENA POSPÍCHALOVÁ