Že je opak pravdou, se před několika dny přesvědčil ředitel příbramského divadla Petr Bednář, když se konečně zotaven po operacích kyčlí mohl sebrat a po třech letech do oblíbeného evropského města znovu s přáteli vyrazit. Co jej právě v této neutěšené době k cestě do Paříže vedlo?
„Cítil jsem to jako morální povinnost. Tři roky jsem tam jezdit nemohl kvůli nohám a teď jsem cestu už dál nechtěl odkládat," říká ještě plný různých dojmů Petr Bednář. Jeho kroky v Paříži mířily přímo ke klubu na Náměstí republiky, kde loni na podzim zemřelo rukou teroristů několik lidí.
„Byl jsem před klubem i za ním, jsou to pro mě strašný zážitky. Samozřejmě jsem navštívil i místa, která mám rád, ale vrátil jsem se smutnej," popisuje Petr Bednář dojmy
z atmosféry, která nyní ve francouzské metropoli vládne. „Ulice jsou poloprázdné. Skoro nepotkáte nikoho jiného než Japonce s fotoaparáty na tyčích. Co jsem nikdy před tím nezažil, jsou na každém rohu ve velkých ulicích zahalené žebrající ženy s batolaty. Žebráci tam sice byli vždycky, ale ne v takové míře. Lidi jsou k nim lhostejní. Když vidíte, jak se v deset hodin večer ženské na slamnících choulí k osmiměsíčnímu dítěti, je to šokující. Všude jsou kontroly. Jdete do obchodního domu, automaticky ukazujete tašky, stejně na nádražích…člověk si uvědomí, jak se v tomto obrovském městě člověk může snadno ocitnout ve špatnou chvíli na špatném místě," popisuje Petr Bednář, jenž si pamatuje z minulosti, jak například metro bývalo narvané
k prasknutí. Teď? Ve tři hodiny odpoledne poloprázdno.
V restauracích posedávají především Francouzi… „Je to depresivní. Za ty lidi jsem se pomodlil. Zaplavila mě lítost, soucit, bezmoc. Situaci, která je, ještě ani neumím vyhodnotit. Když vidíte události v televizi a pak přijedete přímo na místo, zaplaví vás emoce."
Vybírá si Petr Bednář vzhledem k bezpečnostní situaci vhodné místo k dovolené? „Tři roky jsem nikam nemohl a víc než cokoli jiného toužím po moři. A je mi jedno, kam. Třeba Řecko je moje krevní skupina."
