Byla však tak nákladná, že si budoucí nájemníci museli nakonec byty dodělávat sami. Cítili tak, že byty vlastní, ale po roce 1990, když docházelo k odprodejům bývalých družstevních bytů, byly při své ceně 200 tisíc korun nejdražšími v Dobříši, a mnozí z těch, co je pomáhali dodělat, na ně ani neměli.

Petr Kadlec

Reakce na článek

Asi je pravda, že stavba byla nákladná, ale důvody proč si museli nájemníci byty dodělávat, byly úplně jiné. V té socialistické době byl veliký problém zajišťovat řemesla - zedníky, a  proto bylo nabídnuto zaměstnancům, aby si byty, kdo mohl, dokončili vlastní výpomocí.

Kdo neměl řemeslníka, odpracovával brigádnické hodiny. Stavba byla prováděna vlastními zaměstnanci stavebního provozu, měla velké problémy jak s pracovními silami, tak s nákupem stavebních a instalačních materiálů jako ve stavebnictví v té době obecně (od roku 1974 do roku 1990 jsem pracoval v zásobovacím útvaru národního podniku Kovohutě Mníšek).

Byty byly v majetku Kovohutí Mníšek vedeny jako podnikové -  nájemní, ne družstevní. V době privatizace bytového fondu (cca 400 bytů na Míšku a v Dobříši) byly  nabídnuty do osobního vlastnictví, avšak  podstatně za nížší ceny.  Na Dobříši se jednalo se o 121 bytových jednotek.

Samozřejmě nájemníci nejásali, v té době na to nebyli připraveni, avšak privatizace do osobního vlastnictví byla pro zaměstnance nejvhodnější. S ohledem na vývoj v Kovohutích nutná. V té době bylo mnoho spekulantů, kteří chtěli odkoupit bytový fond i s nájemníky s nejasným výhledem pro nájemníky. Viz. problémy v Ostravě. Tomu se nám tenkrát  podařilo předejít.

57 bytů  3+1 za 130 tisíc korun, 58 garsonier za cca 90 tisíc korun, 6 velkopodlažních bytů do 200 tisíc korun.

Váš článek je velmi tendenční bez znalostí souvislostí a nemohu s ním souhlasit.

Ivo Kylar - vedoucí personálního útvaru v Kovohutích Mníšek od roku 1990 do roku 1997, který měl na starosti bytový fond, a v té době nájemník podnikového bytu