Do jeho osmnáctin chybělo pár měsíců a on bravurně ovládal ukradenou brokovnici. Do dřevěné pažby vyrýval zářezy skolených zvířat a že jich tam bylo jako naseto. V jeho zornicích se zrcadlila smrt laní, kolouchů, jelenů, divočáků, zajíců a lišek. Ostatní lesní zvířata považoval za nezáživný plevel, kterým pohrdal. Pevné silné ruce lačnily po dalších a dalších skalpech. Dokázal se celé hodiny dotýkat jejich bezvládných těl, ze kterých jeho přičiněním vyhasl život. V tu chvíli oplýval neochvějnou jistotou v sebe samotného a uchvacovalo ho to, že právě on určuje délku jejich životů. V duchu se pasoval na Smrtipána, přinášelo mu to samolibé uspokojení.

Právě odbila půlnoc a nebe se zahalilo do černočerného oparu. V dálce zahoukal sýček a z lesa vylétl vyplašený netopýr. Půlměsíc se schoval za mraky, jako kdyby tušil předzvěst něčeho nedobrého. Temný les utichl, za ta léta je dost moudrý na to, aby pochopil, že tu je jako mlčenlivý svědek, který má v korunách stromů ukrytá mnohá tajemství. Větve se v rytmu větru pohupují jednou blíže k nebi, po druhé k zemi.

Smrtipán si to zlehka našlapuje a v rukou pevně dřímá nabitou brokovnici. Jeho smysly prahnou po adrenalinovém opojení, a to dokáže přivodit jedině jejich smrt. Zrychleně dýchá a už se nemůže dočkat toho, až zamíří a vystřelí. Začíná být nevrlý a podrážděný, protože nikde není vidět ani živáček. Tma se dá krájet a on nevidí na krok. V tom se z houštiny valí hustý mlhový opar a jeho uši vstřebávají dunění snad stovek kopyt. Nechápe co se děje, cítí se ohrožený a podvedený a moc dobře tuší, že na ústup je příliš pozdě. Z houštiny vybíhají kostry zvířat, které se před ním rozpadají na kusy v jednu velkou hromadu. Lesem se rozléhá výkřik člověka, jenž se dívá smrti do očí.
Od té doby se na jeho hlavě objevily chomáče bílých vlasů, ale srdce začalo bít v tom rozumnějším rytmu a směr jeho životní cesty převálcovala nepřemožitelná síla pravdy o božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě.

Věra Zikanová