Na úřadu práce jsme vyzpovídali mladou ženu, která už pět měsíců beznadějně hledá práci. „Chodím sem pravidelně, ale většinou jsou zde pouze tak specifické nabídky, že se nemohu chytit,“ postěžovala si Petra z Příbrami.

Jsou však lidé, kteří nepracují oficiálně, protože prostě nechtějí. Svojí životní situaci řeší po svém, aniž by se přitom spoléhali na nějakou podporu od státu. Podboně to praktikuje Ondřej z Příbrami.

„Za poslední rok a půl jsem vystřídal tři zaměstnání. V tom posledním jsem bral na Příbram celkem slušné peníze, ale potom firma začala snižovat stavy zaměstnanců. To, že jsem dostal výpověď, není v dnešní době nic neobvyklého, ale že místo mě šéf zaměstnal člověka s nižší kvalifikací, aby mu mohl vyplácet menší výplatu, tak to mě rozčílilo natolik, že dnes si už práci ani nehledám. Živím se pouze melouchy a vtip je v tom, že v práci trávím téměř o polovinu méně času, ale vydělám si dvojnásobek. Daně a takové ty věci mě vůbec nezajímají, prostě mi už došla trpělivost,“ řekl rozčíleně Ondřej.

Potom jsou lidé, kteří by pracovali rádi, ale prostě nebudou. Vede je k tomu prý bojkot a jakási nesnášenlivost k systému. Říká to devětatřicetiletý Tomáš z Krásné Hory.

„Po šestnácti odpracovaných rocích jsem přišel o práci. Mám vysokoškolské vzdělání a nemohu zavadit o kloudně placenou práci, kde by plat odpovídal vzdělání a praxi. Několik míst jsem obešel a práci i nabídli, ale peníze byly naprosto žalostné. Zjistil jsem, že je lepší být doma a žít z podpory a sociálních dávek než chodit do práce za almužnu. Čas strávený v práci a výplata tomu absolutně neodpovídají. Já pracovat prostě nebudu, mám tohohle státu plné zuby,“ popsal své důvody Tomáš.