Zážitků měl tolik, že si je jen těžko mohl nechat pro sebe, a tak začal jezdit po základních školách a vyprávěl dětem.

Když srovnáte svoje dětství a dnešní děti, co říkáte na jejich vztah k přírodě?
Na to neumím přesně odpovědět. Některé děti jsou k přírodě vedeny mnohem dříve a mnohem lépe a už to v nich zůstane. Je rozdíl, když se někdo narodí na hájence uprostřed lesa, nebo na vesnici a nebo na sídlišti v paneláku. Kdybych dnes vzal děti ze škol do lesa, tak si netroufnu tvrdit, kolik z nich by poznalo stopy zvěře nebo stromy. To je určitě škoda, měly by být k tomu víc vedeny. Matika, čeština dobrý, ale znalosti o přírodě ve skutečném životě znamenají možná daleko víc. Byl jsem se podívat na Velké Americe a nevěřil jsem, jaké je tam smetiště. Když si představím sebe, že bych měl odhodit pet lahev do tak krásného místa, to bych si musel nechat uříznout ruku. Jsou lidé, kteří to bez problému udělají, a to je hlavně o vzdělání.

Kde jste prožíval dětství?
Narodil jsem se v Praze, ale měl jsem obrovské štěstí. Můj strýc byl a je hajný v lánské oboře a já vyrůstal mezi zvěří od rána do večera. A můj druhý strýc v Německu mě bral na ryby. Žil jsem v Průhonicích u parku, takže k přírodě jsem měl vždycky blízko. I když je moje rodina z jiné branže, mě táhla příroda.

Kdy se dostavil první moment, kdy jste si řekl, že chcete dělat právě tohle. Byl to první rybářský úspěch?
Co jsem chtěl dělat, to jsem věděl dlouho. A šel jsem i přes odpor rodičů a veškerého příbuzenstva. Moje první pochvala byla, když mě můj táta řekl, že je hrdý na to, co dělám. Přišla až po dlouhých letech, ale opravdu mě potěšila. I ten odpor byl pro mě důležitý. Chtěl jsem dokázat, že to skutečně jde. Kdybych měl na růžích ustláno, tak jsem to možná takhle daleko nedotáhl, i když mám dravou povahu.

Jaká byla první expedice do neznámých míst?
Na každou expedici je nutné se připravit jak po psychické, tak po fyzické a zdravotní stránce. Někde bojujeme s přírodou, někde s lidmi – hlavně v Africe. Ale popravdě, moc se na to připravit nejde. Člověk musí mít zajištěno spoustu věcí, vybavení, potřebnou fyzičku a podobně, ale na místě je skutečnost úplně jiná. Proto je důležité umět se rychle a dobře přizpůsobit daným podmínkám, místním zvyklostem, kultuře. Kvůli kulturnímu přešlapu může člověk narazit na opravdu velké komplikace.

Jaký přešlap třeba máte za sebou?
Jeden za všechny… V Amazonii s indiány. Věděl jsem spoustu věcí, co můžu a nemůžu jíst. Ale když jsem si tam poprvé pokácel palmu, abych se najedl její dužiny, indiáni se na mě dívali jako na vraha. Pokácel jsem jim strom, který je pro ně živou bytostí. Pokácel jsem ho podle nich bez jakékoli úcty. To vám nedojde. Pro ně je strom jako člověk. Kdo viděl film Avatar, tak přesně oni vnímají přírodu. Pro ně je rituál vzít něčemu život, má to hlubší smysl.

Na kterou expedici nejraději vzpomínáte?
Samozřejmě na svou první do Amazonie. Cestovali jsme do nitra deštného pralesa několik dní do míst, kam opravdu málokdo vstoupil. Viděli jsme tam úchvatné věci, ale to musíte prožít. Tahle výprava mi změnila život. Amazonii buď nenávidíte, nebo milujete v prvním okamžiku. Já jsem se do ní zamiloval.

Co zvířata? Jak je těžké ubránit se kousnutí, štípnutí?
Tam se ubránit nejde. Deštný prales je tak nehostinné prostředí s obrovskou teplotou a vlhkostí, množstvím parazitů a všelijakou havětí, že se ubránit nejde. Člověk musí být jenom dostatečně pokorný, procházet se skloněnou hlavou, nesmí machrovat a chovat se jako nadutý Evropan. Ponížit se na to, že jste tam úplné nic. Pokud si tohle člověk uvědomí, tak je relativně v bezpečí. To, že šlápnete na hada, nebo vás píchne komár a budete mít malárii, je pravděpodobné. Já ji měl sedmkrát. Tohohle se ale vůbec nebojíme. Čeho se na expedicích bojíme, je lidský faktor. V Kongu narazíte na tlupu deset až patnáctiletých kluků, v ruce mají kalašnikov a zabít někoho pro ně není problém.