Velitel byl povinen zajistit pitný režim svého mužstva. To znamenalo, že musel při plnění úkolů obcházet soutěžící a nutit je vypít litr a půl perlivé vody. Mezitím hasiči plnili klasickou štafetu. Než se dostanou k požáru, museli prokličkovat mezi kolíky, ujít kus trasy na lyžích, čtyřikrát se obtočit kolem kolíku a naplnit láhev vodou. Po zasažení cíle proudem vody byl velitel znovu povinen své mužstvo občerstvit.

„Protože je ale velitel většinou krkoun, tak to občerstvení sní sám. To spočívá v tom, že na dvoumetrovém klacku je na provázku přivázaný párek namočený v hořčici. S rukama za zády si musí párku kousnout. A to není lehký úkol,“ tehdy přiblížil starosta vrančických dobrovolných hasičů Václav Sláma.

Počet přihlášených družstev byl tenkrát rekordní. Přihlásilo se původně třiadvacet družstev, ale nakonec dorazilo jedno navíc. „Tvrdili jsme, že vezmeme jen dvacet, ale neměli jsme to srdce někoho odmítnout,“ řekl starosta hasičů.