Osudného 31. května si havíř Emanuel Kříž před vyfáráním z ranní směny v nejnižších patrech dolu Marie vyměňoval knot v dohasínajícím kahanu. Odhozený oharek však propadl sýpkou do sklepa, kde se posléze vznítil. Kříž spolu se třemi kolegy vyčkal sice 15 minut, aby uhasil případný požár, když ale žádné stopy po ohni nezaznamenal, vyfárali všichni kolem jedenácté ranní na povrch. První známky požáru byly zjištěny až o dvě hodiny později.

V době neštěstí byl důl Marie hluboký 1100 metrů, měl 32 pater a většina jeho výstroje a zařízení byla dřevěná. Obzvlášť ve spodní a střední části dolu bylo dřevo velmi suché, tudíž ke vznícení oharku mohlo dojít poměrně snadno. Výdřeva jámy byla navíc prosáklá olejem a mazadly od těžných lan a stoupacího stroje.

Oheň se nešířil jen směrem vzhůru, ale i do sousedních dolů, se kterými byl důl Marie propojen ve spodních patrech. Jedovaté plyny nejprve vnikly do dolu Františka Josefa, vzdáleného 350 metrů. Zde zemřeli první havíři. Jen několika desítkám se podařilo ze zamořeného prostředí dostat ven. Ti z horníků, kteří se po varování dostali ke stoupacímu nebo těžnímu stroji na dole Anna, většinou přežili. Valná část horníků však čekala na těžní klece na dole Vojtěch, kde po proniknutí plynů zemřela. Kolem 15. hodiny se jedovaté zplodiny dostaly i do dolu Prokop, vzdáleného od dolu Marie asi 600 metrů.

Záchranné čety vyhledávaly omámené horníky do 19. hodiny. O půlnoci, když plyny dosáhly k povrchu dolu, byly záchranné práce zastaveny. Bilance neštěstí byla tragická. Z 835 havířů, kteří 31. května 1892 sfárali na odpolední směnu, zemřelo v podzemí 319 mužů. Zůstalo po nich 285 vdov a 919 sirotků. Oživit se podařilo 30 z 69 horníků. V dole pošlo i devět koní, kteří tam pomáhali přepravovat rubaninu. Vyhledávání a vyvážení mrtvých trvalo do 9. června. Poslední oběť byla nalezena teprve 22. září. Oběti byly pochovány do hrobů na březohorském hřbitově. Nešťastně skončil i údajný viník požáru Emanuel Kříž. Zemřel ve vězení po duševní depresi v přesvědčení, že zavinil smrt mnoha lidí. Spolu s ním byli k několika letům vězení odsouzeni i jeho tři kolegové.

Vyšetřování prokázalo, že na vývoji důlní katastrofy se podílela řada neovlivnitelných okolností. Mariánská šachta například nestačila odvádět nadměrné množství oxidu uhelnatého z dolu vlivem shodné teploty na povrchu i v podzemí. Rozhodujícím faktorem ale bylo, že požár nebyl včas ohlášen a lokalizován. Škoda byla vyčíslena na dva miliony zlatých. Činnost na dole Marie, který patřil Příbramskému báňskému závodu, mohla být obnovena až po dvou letech roku 1894.