„Velký problém pro nevidomé jsou výkopy v ulicích. Červenobílé pásky jsou pro nás málo. Lepší jsou železné zábrany, ty se dají najít holí. Je to zvýšená překážka, kterou může najít pouze pes, ale pokud jde člověk sám, tak se najít nedá. Překážka zabezpečená jen páskou, je pro nevidomé dost nebezpečná,“ uvedla zrakově postižená Monika Růžičková z Příbrami.

Reklamní cedule způsobují potíže

Nevidomí lidé mají naučené své trasy a v poslední době se pro ně staly nepříjemnými překážkami také přenosné reklamní cedule na chodnících.

„Například v Pražské ulici v Příbrami je takových cedulí celá řada. Chodníky jsou úzké a je velice náročné než se člověk vymotá. Spousta lidí jenom kouká a nepomohou. A když, tak až po nárazu do nějaké takové překážky,“ pokračovala Monika Růžičková.

Velmi významným pomocníkem nevidomých je sluch. Na některých místech však selhává i ten.

„Jedním z takových míst je světelná křižovatka u Tržnice, která je z jedné strany špatně ozvučená. Zvukové signalizační přístroje jsou blízko u sebe a není patrné, jaký směrem se chodec může křižovatkou vydat. Zde se mi už několikrát stalo, že jsem šla na červenou,“ řekla Monika Růžičková.

Některá města umožnila nevidomým používat přístroj VPN 01, což je signalizační přístroj, který pomáhá identifikovat vozy městské hromadné dopravy, jejich označení, cíl cesty nebo jakým směrem se pohybují eskalátory a tak podobně.

„Bylo by fajn, kdyby to fungovalo i v Příbrami. V Praze a Kladně má toto zařízení většina prostředků hromadné dopravy a pohyb po městě je daleko snazší. Jednou se mi stalo, že mi přístroj nahlásil v Příbrami linku číslo jedna, tak by mě zajímalo, zda má naše město k dispozici tento systém,“ dodala Monika Růžičková.

Trochu jiné potíže mají například vozíčkáři. Častokrát nemohou najet na chodník, protože chybí nájezd.

Vozíčkáři se musejí vracet

„My jsme akční lidé, i když jsme na vozíčku a když se chceme dostat do města, musíme jet kus po chodníku, pak třeba zjistíme, že není zakončený sjezdem, tak se musíme vrátit a pokračovat po silnici. Řidiči jsou nervózní a my vyděšení. Je to pro nás dost velký adrenalin,“ řekla Jaroslava Populová, která je upoutaná na invalidní vozík.

Největší potíže prý mají vozíčkáři s městskou hromadnou dopravou: „Mrzí mě, že bezbariérový autobus je věčně rozbitý. To nám moc nepomáhá, obzvláště v zimě je to potom pěkné,“ konstatovala Jaroslava Populová.

K situaci k městské hromadné dopravě se vyjádřil také Alex Prokeš, otec tělesně postižené dcery: „Problémy máme s dopravou ve městě. Bezbariérové autobusy jsou snad jenom dva a když se rozhodnu jich využít, ne každý řidič zastaví tak, aby se dalo nastoupit z bezbariérových nástupišť. Většinou musím jít a poprosit ho, aby kousek přejel.“

Z Příbrami jezdí speciální linka

Vozíčkářům v Příbrami scházel autobus, který by je odvezl do Prahy k lékařům na pravidelné kontroly. Tyto cesty museli podstupovat klasickým autobusem, kde se bez pomoci druhých neobešli. Takový způsob dopravy nepovažovali za důstojný.

Město požadavkům vozíčkářů vyhovělo a po několika jednáních s krajem se podařilo zřídit speciální linku. Od března tedy jezdí linka D 98 z Příbrami do Prahy a zpět.

„Jsem rád, že nám Středočeský kraj vyšel vstříc a upravil jízdní řády autobusů tak, aby od nás do Prahy mohli snáze cestovat lidé se zdravotním postižením. Také mě těší, že se našel dopravce, který se nabídl, že bude speciální autobus pro vozíčkáře vypravovat. Pokud nám to dovolí finanční situace, snažíme se bariéry odbourávat. Nejhorší jsou historické budovy, u kterých musí dát většinou souhlas k rekonstrukci památkáři. Potom se vše neskutečně protahuje,“ sdělil příbramský starosta Josef Řihák.