Helena Doležalová se už cítí mnohem lépe, i když je to každý den jiné, jako na houpačce. Kde se nakazila, neví. Ráno si prý ještě přebrala důchod, došla domů – a pak už si nepamatuje vůbec nic. „Sestřičky vědí, jak jsem řádila, ale já nevím vůbec nic. Sestřičky jsou tu úplně božské. Milují mě, já miluji je, jsou strašně hodné,“ zdůrazňuje ještě s námahou v hlase pacientka, která trpěla takzvanou hypoxií.

Lidé, kteří jí trpí a na delší dobu jim poklesne saturace kyslíku pod únosnou mez, se často neovládají.

„Oni vlastně neví, co dělají. Nechtějí ležet, perou se s námi, sundávají si masku a všechny invaze, takže my jim, chtě nechtě, musíme, než jim léky zaberou, přichytit ruce. Sebemenší pohyb znamená pokles saturace,“ popsala staniční sestra JIP interních oborů příbramské nemocnice Eva Mastná.

Jednadvacátý den své hospitalizace byla Helena Doležalová přeložena do neinfekční části JIP. Přestože už se s ní sestřičky snaží rehabilitovat, vysazují ji do pojízdného křesla, na kterém už jezdí i do koupelny, pořád u sebe musí mít kyslíkovou lahev. Její stav se ale den ode dne zlepšuje a brzy si ji dcera bude moct odvézt domů. 

„Oni mě nahoře nechtěli. Sestřičky mě stáhly dolů,“ okomentovala svůj boj o život a vzápětí všem vzkázala, ať si váží svého života. „Je krátký a když přijdete do takové situace, vůbec si nedovedete představit, co je to za dřinu, než se z toho člověk dostane. Já myslela, že už nebudu. Znovu jsem se narodila.“