Jak jste se vůbec dostal k medicíně?
Nějak to vykrystalizovalo až v závěru střední školy. Asi to bylo způsobeno i tím, že jsem měl vážně nemocného otce, který předčasně umřel. Jak jsem za ním chodil do nemocnice a viděl to prostředí, tak mi to v té době připadalo jako zajímavý směr.

A jaká byla vaše cesta ze studia medicíny až na primáře v Oblastní nemocnici Příbram?
Já jsem po škole nastupoval do Říčan na menší oddělení, kde jsem fungoval první čtyři roky svého chirurgického života do první atestace. Pak nastala převratná doba po revoluci, kdy jsem chtěl zkusit „velkou“ chirurgii. A protože se na klinikách měnili přednostové, kteří neměli nic společného s tím předchozím režimem, tak byla větší šance se tam dostat. Přihlásil jsem se do konkurzu do FN Motol, kde jsem pak pracoval deset let. Poté jsem se dostal do situace, kdy jsem musel volit mezi akademickou dráhou, která je na klinice očekávána, nebo se dát na dráhu rutinní chirurgie. A já se rozhodl pro tu druhou možnost. Dostal jsem nabídku na primáře v nemocnici ve Vysočanech, což byla nemocnice okresního formátu a tam jsem strávil dalších 10 let. Pak byla nemocnice prodána soukromému majiteli, který zde zavedl jednodenní chirurgii. A vzhledem k mému věku mi přišlo předčasné, abych dělal už jen kýly, žlučníky, varixy a hemeroidy. V té chvíli jsem dostal nabídku, jestli se nechci ucházet o místo primáře tady v Příbrami a už jsem tady 7 let.

Vy jste říkal, že nechcete skončit u kýl a podobných výkonů, máte nějaký typ operací, který vás zajímá?
Pro mě jsou dvě oblasti, které mě zajímají. Jsou to pokročilé laparoskopie a pak mě zajímá onkologická digestivní (týkající se trávicího ústrojí) chirurgie, což jsou ty obtížnější výkony ve smyslu nádoru žaludku nebo nádory rekta.

Zvládá takové operace i naše nemocnice nebo pacienty posíláme do vyšších pracovišť?
Chirurgie, na rozdíl od některých jiných oborů, se spektrem operací, které na této úrovni provádí, se té klinice velmi blíží. Neděláme opravdu jenom super specializované výkony, jako je například hrudní chirurgie, chirurgie slinivky a resekce jater, a několik dalších. Ty ve finále znamenají jenom opravdu malé procento veškerého repertoáru. Je to výhodou pro pacienty, ale i pro lékaře, kteří se dostanou k poměrně zajímavým případům.

Chirurgie je hodně specifická, hodně lidí v sobě nemá tu schopnost říznout do člověka. Pamatujete si, kdy jste vy sám poprvé prováděl operaci? Jaký to byl pocit?
Je to pocit velmi zvláštní, hlavně zpočátku. S přibývajícími léty to částečně zevšední. Ale je to na jednu stranu opojné, že si člověk trochu hraje na Boha, ale zároveň svazující, protože odpovědnost je tu opravdu velmi vysoká.

Hodně operatérů má nějaký zákrok, na který je obzvlášť hrdý. Vzpomínáte také na nějakou operaci?
Za těch více než 30 let už spousta věcí z paměti vymizela, spousta věcí ne. Bohužel nikdo není lemován jen samými úspěchy, takže si člověk pamatuje hlavně ty neúspěchy. Ale samozřejmě i situace, kdy víte, že jste tomu pacientovi zachránili život. Třeba teď si vzpomenu na pacienta s pokročilým nádorem tlustého střeva, který prorůstal i do žaludku. Na klinice v Motole už od něj dávali ruce pryč a lámali nad ním hůl. Protože byl nález ještě hraničně operabilní, rozhodli jsme se to „zkusit“ a udělat rozsáhlou resekci střev a žaludku. Histologie nakonec byla mnohem příznivější, než se čekalo před operací, pacient je v pořádku a jeho budoucnost je velmi nadějná.

Říkal jste, že jste v oboru 30 let. Proměnila se za tu dobu chirurgie díky novým technologiím?
Chirurgie je hodně konzervativní obor. Principy operací byly postaveny před 100 – 150 lety a moc se nemění. Změnily se šicí materiály a přístrojové vybavení. Ale to, co jsem zažil jako obrovskou revoluci, která předchozích 100 let nebyla, byly laparoskopické výkony. Tím se vše dramaticky změnilo a v břišní chirurgii už představuje laparoskopie více než 50 procent výkonů. Co je pro dnešní lékaře již normou, v době mých studií ještě vůbec nebylo.

Kolik operací se v Příbrami ročně provede na všem oddělení?
My děláme za rok přibližně 2200 operací na centrálních operačních sálech. Je to velký počet. Teď jsem četl počty operací a nemocnice jako je ve Střešovicích (Ústřední vojenská nemocnice) jich má 2500, což už je velmi podobné. Některé výkony provádíme i častěji.

Kolik operací provedete ročně vy sám?
To nevím. Počítal jsem to před léty, ale je to přibližně 200-250 operací ročně.

Chirurgické oddělní je druhé největší v nemocnice, což musí být velmi namáhavé. Jak odpočíváte?
Pro mě je relaxací sport, kterému se věnuju od dětství. Na vrcholové úrovni jsem dělal plavání a pak i vodní pólo. Věnuji se tomu přiměřeně svým silám i doposud. Pravidelně se zúčastňuji i mistrovství světa a Evropy v kategorii veteránů.

Prozradíte i něco o svém osobním životě?
Jsem čistokrevný Pražák a kromě toho, kdy jsem pracoval v Říčanech, jsem byl stále v Praze. Současně s nástupem do Příbrami se mi rozpadlo moje mnohaleté manželství, takže i to mi uvolnilo možnost pracovat kousek od Prahy. Zpočátku jsem dojížděl, ale pak jsem to nakonec vyřešil bytem tady poblíž nemocnice. Takže jsem rozvedený a mám dvě dospělé děti (27 a 22 let).

Jak se vám život v Příbrami líbí?
Je to obrovská změna. Je to úplně něco jiného. Příbram je velká asi jako malá čtvrť v Praze. Musím říct, že jsem si zatím úplně na to prostředí nezvykl, i když jsem zde navázal spoustu sportovních i přátelských vztahů. I když jsem se už do místního života trochu zapojil, středobodem mého zájmu je chirurgie. A jako Pražák musím říct, že jsem netušil, jak krásná je příroda v Brdech. Byl jsem tím strašně příjemně překvapený.

Martin Janota