Na sociálních sítích se v posledních měsících často objevuje argument, že zdravotníci si svou práci vybrali, proto by si neměli stěžovat. „My jsme si ale vybrali, že budeme lidi zachraňovat,“ řekla staniční sestra JIP interních oborů příbramské nemocnice Eva Mastná.

Když jim pak pacienti i přes maximální možnou lékařskou péči umírají pod rukama jako na běžícím pásu, vhání to slzy do očí i těm, kteří se se smrtí setkávají mnohem častěji než běžní lidé.

„Jsme lidi, takže si navzájem popláčeme, vypovídáme se mezi sebou, ale musíme jet dál. Ventilovat to doma v rodině moc nejde. I když ví, co se tady děje, tak to nepochopí tak jako kolegové. Je to opravdu hrozné vypětí. Nejhorší je předávání pozůstalosti, většinou prodělala onemocnění celá rodina a pozůstalí se mě ptají: Proč on? Proč ona? Proč jsem to nebyl já? Na to jim nedokážeme odpovědět. Roli hraje genetika, imunita a spousta dalších faktorů,“ popsala smutnou realitu staniční sestra.

Psychicky si zdejší personál pomáhá navzájem. Jejich práce je ale náročná i fyzicky. Kromě toho, že musejí manipulovat s pacienty, tráví dlouhé hodiny v ochranných oblecích.

„Na podzim byly v oblecích tři hodiny, pak měly dvě hodiny pauzu, pak zase tři hodiny hodiny. Teď se ale pacienti zhoršili, mladší ročníky mají víc medikací. Sestry jsou v obleku šest hodin, pak se jdou na hodinu občerstvit a vrací se na další čtyři hodiny. Je to strašně náročné,“ uvedla Eva Mastná.

A zároveň připomněla, že obrovský díl práce odvádí v nemocnici i další pomocné profese – sanitářky a sanitáři nebo třeba uklízečky. „Zásobování se každý den ne zdvojnásobilo, ale zpětinásobilo. Funguje to jenom proto, že každý ví, co má dělat,“ dodala staniční sestra.