Co si má laik představit pod pojmem radiologie?
Ve slovnících se například říká, že radiologie je lékařský obor, který využívá ionizujícího záření k určení diagnózy a v případě invazivní radiologie i při léčbě nemocného.
Co to znamená v praxi?
Dovolím si malý výlet do historie. Základem oboru se záhy po objevení paprsků X stala „rentgenologie" – ta již od počátku 20. století zahrnuje neinvazivní rentgenová vyšetření, což jsou prosté snímky, a dále skiaskopické techniky, kdy lékař sleduje vyšetřovaný orgán a jeho chování v reálném čase. Zhruba od poloviny minulého století se přidávají techniky katetrizační – ty slouží především k vyšetřování kardiovaskulárního systému – a vzniká tak oblast intervenční rentgenologie. Současně se odděluje oblast léčebného ozařování pro nádorová i nenádorová onemocnění, takzvaná radioterapie.
Ještě nejsme v současnosti?
Kdepak. S rozvojem výpočetní techniky v 70. letech 20. století přichází do praxe ultrazvuk, využívající zvukové vlny, následovaný v 80. letech dalším prostředkem používajícím rentgenové záření: počítačovou tomografií, neboli CT. A obor mění svůj název na „radiologii". Ke konci tisíciletí přichází na scénu magnetická rezonance, čili MR. V posledních letech pak zažívají rozvoj takzvané hybridní vyšetřovací techniky spojující výhody statických obrazů z CT/MR a scintigrafického zobrazení, ukazujícího metabolické aktivity orgánů. A protože se nezabýváme jen radiologií, ale zobrazujeme různými způsoby, získává náš obor název „zobrazovací metody".
Lidé si ze zobrazovacích metod asi nejvíc vybaví rentgen, „cétéčko" či magnetickou rezonanci. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Rentgen a CT využívají rentgenové paprsky, které různou měrou procházejí jednotlivými tkáněmi těla a následně se zaznamenávají. MR pracuje s protony vodíku, jež jsou obsaženy v tkáních, tak, že je v magnetickém poli stimuluje elektromagnetickými vlnami přesné vlnové délky. Signály z tkání se pak snímají radiofrekvenčními cívkami přiloženými na tělo pacienta. Jinak řečeno – první dvě vyšetření používají zdroj ionizujícího záření, čili rentgenku, třetí pracuje s odezvou tkání na dodávanou energii při specifických okolních podmínkách, zprostředkovaných silným magnetickým polem.
A rozdíl ve výsledných obrázcích?
Zatímco rentgen umožňuje jen dvourozměrné zobrazení, CT a MR při objemovém snímání pacienta umožňují trojrozměrné, tedy prostorové zobrazení – s ohledem na množství získávaných dat by toto nebylo možné bez složitého matematického zpracování výkonnými počítači.
Kdy se především používá rentgen a CT?
Prosté rentgenové vyšetření je rychlé, nekomplikované – proto je určené jako základní v rutinní praxi využívající rozdílného průchodu rtg záření hutnými kostmi, měkkými tkáněmi i vzduchem naplněnými plícemi, případně zažívacím traktem. CT je časově náročnější, umožňuje přesnější hodnocení rozdílné průchodnosti tkáněmi v celé škále včetně přesné kvantifikace v jednotlivých orgánech – to prostý rentgen neumí. V Příbrami je toto vyšetření k dispozici již od roku 1992 a není potřeba jej blíže představovat – v řadě případů je nezastupitelné právě pro dostupnost, rychlost, přesnost a komplexnost získané diagnostické informace.
Jak je to s magnetickou rezonancí?
Magnetická rezonance není diagnostickým vyšetřením takzvaně „první volby". Vyžaduje spolupracujícího pacienta a je časově náročná. Proto se využívá v rámci diferenciálně diagnostické rozvahy pro upřesnění změn orgánů, které byly zjištěny jinými způsoby. Má nezastupitelnou roli v posuzování měkkých tkání kloubů i vyšetření mozku a míchy i jednotlivých břišních a pánevních orgánů.
Zobrazovacích metod samozřejmě existuje více…
Trošku stranou a leckdy opomíjený je i ultrazvuk – jeho využití je nesmírně široké a v šikovných a zkušených rukách s ním dokážeme divy. První přístroj se v příbramské nemocnici objevil v roce 1987 a dnes si denní praxi bez něj neumíme představit.
Letošní Mezinárodní den radiologie je zaměřen na děti. Mohou i ony využívat radiologická vyšetření?
Všechny vyšetřovací možnosti, které má naše oddělení k dispozici, jsou vyhovující pro dětské pacienty. Vždy se snažíme diskusí s lékařem – klinikem vybrat takový postup, který bude pro dítě nejšetrnější a nejlépe tolerovaný. Nedílnou součástí procesu a partnerem do diskuse je i rodič dítěte, který nám může řadu věcí ulehčit, nebo také, naštěstí jen výjimečně, zkomplikovat.
Maminky se často obávají vlivu záření na jejich děti…
Dítě je, jakožto vyvíjející se organismus, citlivější ke škodlivým účinkům. Principy ochrany a prevence jsou stejné, jako u dospělých – jejich dodržování a kontrola je však důslednější. Obecně platí, že dítě by nemělo být vystaveno ionizujícímu záření nad nezbytně nutnou míru. Navíc radiologický asistent nebo lékař radiolog mohou odmítnout vyšetření provést, jsou-li přesvědčeni o jeho nadbytečnosti nebo existuje-li jiný vyšetřovací postup bez záření. Bohužel nezřídka aspekty vyšetření vysvětlujeme rodičům na našem oddělení až „na poslední chvíli" na snímkovně, místo aby s informací „co, proč a jak" odcházeli rodiče již od odesílajícího lékaře.
Jak dokážete udržet malé děti při vyšetřeních zobrazovacími metodami v klidu?
S dětmi je to podobné, jako s dospělými – mají také strach z neznámého, navíc neumějí zdravotní obtíže rozumově zpracovat, protože jim nerozumí. Většinou se podaří dětského pacienta přeladit na jinou vlnu, než je zaměření na aktuální zdravotní stav a návštěvu lékaře. Vysvětlíme mu, jak s přístrojem pracujeme, co umí – snažíme se vyšetřovat hrou. Někdy použijeme i rodiče jako názornou pomůcku. U náročnějších vyšetření na CT a MR je s výhodou, když si před vlastním „ostrým" vyšetřením dítě projde zkusmým nanečisto s nějakou oblíbenou hračkou, jako je třeba medvídek nebo panenka, kterou bolí bříško, v prostředí, které zná – ať už doma, nebo na dětském oddělení nemocnice. Když to možnosti provozu dovolí, můžeme dítěti i rodiči přístroj ukázat dopředu, aby stačilo novou zkušenost vstřebat. Současně je správné, že ty nejmenší pacienty přenecháváme specializovaným pracovištím, jejichž technické prostředky i postupy jsou jim plně přizpůsobené.
Jitka Kalousková, mluvčí příbramské nemocnice