Jak byste krátce popsal své řemeslo?
Je to práce náročná psychicky i fyzicky. Práce s lidmi je vždy nejtěžší. Každý člověk je jiný a má jinou náladu. Číšník se musí umět přizpůsobit. Potřebujete znát témata, o kterých se s hosty můžete bavit. Bohužel k nám tolik lidí nechodí.

Jak je možné, že do podniku ve kterém pracujete, nechodí lidi?
Je to hotelová restaurace. Je trochu dražší, takže možná i proto. Lidé do hotelových restaurací moc nechodí, raději si zajdou na jídlo do centra.

Takže neběháte s plným tácem piv?
Ne, neběhám.

Ale určitě už jste to někdy zažil…?
Ano, na praxi ve škole. Chodili jsme do Uranu. Tam člověk pozná pravou číšnickou práci.

Když jste si vybíral školu, proč jste šel zrovna na číšníka?
Ani přesně nevím. Bratr dělal hotelovou školu. Přišlo mi, že je to tam v pohodě. Myslím si, že je brzy, aby se člověk v patnácti letech rozhodoval, co bude dělat.

Vy jste tedy vystudoval v Příbrami „integrovku”?
Ano, vystudoval.

A potom jste šel rovnou pracovat do Prahy?
Hned po škole jsem dělal na Starosedlském Hrádku. Tam jsem byl rok. Potom jsem šel na vojnu. Po ní jsem pracoval další půlrok na Starosedlském Hrádku. V Praze jsem od roku 2004 dodnes.

Vy jste byl ještě na vojně?
Ano, byl jsem jeden z posledních. Končil jsem v létě 2003, tuším že od roku 2004 už byla jen profesionální armáda.

V Praze jste spokojený?
Ano, na práci tady jsem si zvykl. Nechce se mi nikam jinam.

Myslíte si, že číšník v klasické hospodě si může dovolit k zákazníkům víc, než vy v podniku, ve kterém pracujete?
V obyčejné hospodě je jiný přístup. Ano, člověk si tam může dovolit víc, než v podniku na vyšší úrovni, ve kterém probíhá vše ve slušnosti a host má za každou cenu pravdu. V klasické hospodě je práce fyzicky náročnější.

Toužíte po profesním postupu?
Ani ne, jsem skromnější. Měl jsem nabídku dělat someliéra, ale nechtěl jsem. Mám rád víno, ale člověk to musí mít i jako koníčka. Dělat něco z donucení není můj styl. Mám rád věci, které mě baví.

Říkal jste, že máte spoustu zájmů. Čím se odreagováváte po práci?
V poslední době spánkem, protože je práce hodně. Jinak hraji na kytaru a klávesy. Miluji hudbu. Na vojně jsem si krátil chvíle taky kreslením.

Máte možnost zhodnotit úroveň tohoto oboru v České republice oproti jiným zemím?
Mám zkušenosti, že když přijedou hosté třeba z Anglie, tak jsou velice spokojení s naším servisem. Snažíme se ho u nás mít na vysoké úrovni. Úroveň servisu záleží hlavně na podniku.

Jezdíte do zahraničí?
Jezdím do Řecka. Tam je domácí prostředí. Nedá se to tam srovnat s naší zemí. I když stalo se mi, že jsem přišel do podniku a tam mi číšník řekl, že mají zrovna pauzu, proto mě neobslouží.

Vyžadujete spropitné?
Nevyžaduji. Přijde mi nefér žádat o něj. Host nemá povinnost dávat ho. Pokud je spokojený, tak nám spropitné dá. Pokud se mu něco nezdá, nemá důvod nějaké nechávat. Samozřejmě spropitné potěší. V každé zemi je to jinak. Třeba ve Francii spropitné nedávají. Mívají ho zahrnuté v ceně. Naopak v Americe nechávají deset až dvacet procent. Češi jsou v tomto ohledu velice vychovaní. Devadesát procent zákazníků nechává spropitné.

Jak se v České republice touhle profesí dá uživit rodina?
Záleží na podniku. Mělo by to stačit, ale číšničina se neřídí pravidly. Například v počtu pracovních hodin. Číšníci dělají dvě stovky hodin a výš s tím, že práce navíc se jim neplatí. Také není běžné, aby číšníci jezdili na dovolenou. Ale to je úděl téhle práce.

Číšník je někdy pro zákazníky i jako vrba. Dá se to tak říct?
Určitě dá. Barman by měl všechno slyšet, a zároveň neslyšet nic. V některých situacích nám hosté svěří tajemství, které neřekli ani svým blízkým.