Ještě loni se nabídky práce na internetu točily pořád dokola. Většinou se mezi nimi točily společnosti, které případné uchazeče zanedlouho svým přístupem vypudily. Teď je ale spousta věcí jinak. Profesí, které mají šanci na slušné zaměstnání, je nepočítaně. Nastal ale další problém, který je důsledkem nezájmu o technické obory v posledních letech. Mladí lidé se do rukodělných oborů nehrnou. Řemeslníků a technicky zaměřených lidí je tudíž nedostatek. Firmy se k tomu staví prakticky. Sice je to bude něco stát, ale jsou ochotné si svoje lidi zaučit, vyškolit.

„Teď je nejlepší doba na změnu zaměstnání," říká ředitelka příbramské pobočky Úřadu práce ČR Renata Malichová. Proč? To prozradí následující rozhovor.

O Burze práce lidé věděli dlouho dopředu. Projevilo se to na zájmu veřejnosti?
Doufám, že je to znát. Udělali jsme pro to maximum. Musím říct, že burza je koncipovaná hlavně tak, aby nebyla jenom pro naše klienty, ale aby byla pro širokou veřejnost. Protože my se v současné době opravdu dostáváme do situace, že těch lidí je čím dál méně. Ano, máme uchazeče v našich řadách, ale bohužel ne všichni jsou schopni jít okamžitě do práce. A ta Burza práce má umožnit i těm, kteří jsou nespokojeni v současném zaměstnání, aby ho změnili, protože doba je příznivá. Podnikatelé začínají chápat, že je potřeba lidem zvednout platy, poskytnout nějaké bonusy… Doufám, že lidé přijdou spíš po pracovní době a měly by také přijít školy. Pro ty školy je velmi důležité, aby žáci věděli, kterým směrem se mají dát, aby své budoucí vzdělání upínaly správným směrem.

Aby zbytečně nemarnily čas…
Ano. Protože když teď mluvím s podnikateli, mnoho z nich má tu zkušenost, že děti jsou na gymnázia, obchodní akademie a potom zjistí, že je to buď nebaví nebo nejsou studijními typy a přicházejí k nim třeba po dvou letech studia. Je to škoda dvou ztracených let, které mohly věnovat studiu něčeho, co je baví a vybudovat si třeba kariéru v technickém oboru.

Je letošní Burza práce v něčem výjimečná?
Dělali jsme takovou loni na podzim. Snažíme se dělat tuto akci v co nejširším měřítku, vzali jsme si docela velké sousto – máme tady skoro padesát vystavovatelů, což svědčí jednak o nedostatku lidí a taky o tom, že jsme se opravdu snažili, aby to bylo co nejzajímavější a nejefektivnější.

Přijde mi to až zarážející. Ještě nedávno vrcholila nezaměstnanost a teď takový obrat. Říká se, že lidi pracovat nechtějí. Jak to vidíte vy?
Musíme si uvědomit, že část našich klientů spadá do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných. Pokud je někdo bez práce rok (máme lidi i dva, pět, i deset let bez práce), tak ztratí pracovní návyky. Potom takového člověka umístit do běžného pracovního procesu je velký problém. Tam je pak potřeba platit takzvané prostupné zaměstnávání, které člověka naučí celý ten proces chození do práce. Pak teprve ho můžeme „dát" nějakému zaměstnavateli. Někteří klienti to prostě nezvládají, dokonce mají i fobii z lidí po té době. Je to složitější. Těch dlouhodobě nezaměstnaných je zhruba 400 tisíc v celé republice, z toho téměř polovina je dlouhodobě bez práce.

Tahle neschopnost pracovat, o které jsme mluvily, se týká lidí nad padesát let, nebo také pod touto věkovou hranicí?
Je to napříč věkovými kategoriemi. Bohužel, jsou v tom i pětadvacetiletí lidé, kteří mají třeba jen základní vzdělání a jsou v evidenci od patnácti let a nikdy nepracovali.

Jak se díváte na situaci: Absolvent ukončí střední nebo vysokou školu. Zajímá se o práci, ale firmy chtějí praxi, kterou oni samozřejmě nemají. Prolamuje se tento neslučitelný faktor v poslední době, kdy je naopak nouze o zaměstnance? Nesnaží se firmy nové lidi proškolovat a tvarovat podle svých potřeb?
Jistě. Jak už jsem řekla, personální politika se mění. Mění se proto, že ten tlak je velký. Mají hlad po zaměstnancích, že ten absolvent má teď maximální šanci uplatnit se. Pokud chce.

Který obor nebo zaměření je teď nejméně „hladový"?
Administrativa.

Je to tím, že podstatná část dětí mířila do pohodlí kanceláří?
Bohužel to nechtějí ani samy děti, ale jejich rodiče. Pořád přežívá názor – hlavně, abys byl v teple v kanceláři. V dnešní době je potřeba si uvědomit, že továrny a výrobny už zdaleka nevypadají jako před dvaceti lety. Jsou to převážně krásné a čisté prostory, počítačově řízené moderní provozy.

Ve spoustě výrobních firem, ale i stavebních společností, vídáme zaměstnance z východních zemí, kteří vlastně našim lidem berou práci. Je to podle vás důsledek toho, že prostě nejsou kvalifikovaní Češi? Našinec řekne – firmy jsou plné cizinců a pro mě, kvalifikovanou sílu, místo není. Mění se i tohle?
Cizince musíme rozlišovat. Jsou tu pseudocizinci jako občané Evropské unie. I Češi jezdí pracovat do ciziny. Ale pak jsou cizinci z takzvaných třetích zemí a ti jsou v podstatě žádáni na nekvalifikované práce a nebo naopak na vysoce kvalifikované práce. Základním postojem úřadu práce je, aby nejprve zajistil všechny cesty pro „naše" lidi. Jenže problém je zase ve školství – firmy naše technicky zaměřené lidi neseženou a tak přijde řada na cizince. Někdy není jiná cesta, i když to vidíme neradi. Vždyť ekonomiku u nás drží technické obory, tomu se nedá bránit.

Když se zateplují domy na sídlišti, neslyšíte z lešení pomalu slovo česky, cizinci pracují v neděli, o svátcích. Co hraje podle vás větší roli? Nedostatek českých zedníků a podobných profesí nebo výhoda levné pracovní síly?
Co si budeme povídat. Je to od obojího kus. Když se budete bavit s řediteli učňovských středisek, řekne vám, že na zedníka přijde jeden uchazeč.

Být na „pracáku" není nic příjemného. Člověk, který doplatil na takzvanou krizi a přišel o místo při propouštění, hledá práci třeba rok. Je to vyčerpávající proces. Navíc někteří zprostředkovatelé jednají odměřeně a práci stejně sehnat nepomohou. To je rok starý model. Platí to stále nebo se postoj pracovních úředníků také změnil?
Pevně doufám v to, že zaměstnanci úřadu práce nestrkají všechny klienty do jednoho pytle. Musejí být především vysoce profesionální a musí každému měřit stejným metrem. Jsou samozřejmě lidi, kteří přicházejí roky a roky, jsou to známé tváře a přístup už je trošku jiný. Měli by ale dělat maximum pro to, aby člověka dostali do práce. Tam je někdy problém, že dáváme doporučenky i do zaměstnání, které uchazeči nesedí. Pak je na posouzení, jestli mi nepomáháme nebo jestli dotyčný nechce.