V poledne se na jejich památku rozezní sirény po celém územní naší republiky. Jejich zvuk bude znít po dobu 140 sekund. Ostatky vojáků budou do České republiky přepraveny ve středu v odpoledních hodinách. Vojáci byli příslušníky 42. mechanizovaného praporu z Tábora. Podle informací Deníku jeden z padlých, desátník Patrik Štěpánek, měl předtím sloužit i u vojenské posádky v Jincích.

Událost opět otevřela především mezi politiky debatu ohledně účasti české armády v zahraničních misích. Tu dlouhodobě kritizují především komunisté, v současné době se přidávají i další strany jako například populistické Okamurovo SPD. Názory na vojenskou účast v zahraničních misích rozdělují i veřejnost.

„Čeští vojáci by se měli účastnit zahraničních misí, ale jejich hlavním motivem by neměly být peníze, protože zemřít jen kvůli penězům, je hloupost,“ říká Michaela Kasperová z Narysova, jejíž pětadvacetiletý syn je voják a před časem se vrátil z půlroční vojenské mise v africkém Mali.

Podle jejích slov se o syna bojí vždy. „Bála jsem se a bojím stále, ale zabránit mu v tom nemohu, mohu mu to jen rozmlouvat, ale je dospělý a svobodný a má svou hlavu,“ říká s tím, že až bude syn mít rodinu, bude mu případnou účast v misích rozmlouvat stále. Samozřejmě se v jejím názoru projevuje i dopad nedělních událostí a její syn právě o misi v Afghánistánu uvažuje. Jako matka vojáka chápe, co nyní prožívají rodiny padlých. „Je to nepředstavitelné, co jejich rodiny nyní prožívají. Nám matkám nezbývá nic jiného, než se modlit, aby vždy všechno dobře dopadlo a pokud dojde k takové tragédii, tak pak člověku zbývá už snad jen víra, aby mu pomohla se přes to přenést,“ dodává Michaela Kasperová.

A jak se na účast českých vojáků v zahraničí dívá veřejnost na Příbramsku? Měli by se vojáci účastnit misí například v Iráku nebo Afgahánistu nebo ne?

„Osobně zastávám názor, že ano. Jednou jsme členem NATO a z jejího členství vyplývají pro Českou republiku četné výhody, ale souvisejí s ním však i jisté závazky, které by Česká republika vůči Alianci měla plnit. Osobně válku v Afghánistánu, kterou začala USA v roce 2001, považuji od samého začátku za dobrodružství Dona Quijota v boji s větrnými mlýny. Tato válka, která nikam nevede a nemá rozhodně žádný konec a řešení. Zapojení se do této mise, považuji jako ryze nešťastné,“ říká Josef Cink z Věšína.

Trochu odlišný názor má Jaroslava Stojčetović z Kozičína, která také souhlasí s českou účastí ve vojenských misích, ale podle ní nejde strkat hlavu do písku před relativně blízkými vojenskými konflikty nikde na světě. „Souhlasím s tím, že se česká armáda podílí na zahraničních misích. Je to správně a naše armáda má v misích velmi dobrou pověst. V souvislosti se vstupem do NATO jsme na sebe vzali i zodpovědnost a nelze před ní utíkat. Nelze strkat hlavu do písku před válečnými konflikty, které jsou relativně blízko a jejichž dopad je z hlediska bezpečnosti nejen v dané oblasti obrovský,“ říká.

V souvislosti s úmrtím tří českých vojáků uvedla: „Je to tragédie, protože ztráta lidského života je vždy tragédie. Ale ti chlapci tam šli s vědomím, že existuje pravděpodobnost, že se něco takového může stát. Byli to profesionální vojáci a působení v misi bylo náplní jejich práce, zemřeli při výkonu svého povolání. Rizika spjatého se svým povoláním si je vědom každý, ať už horník, řidič nebo třeba voják.“

Podobnost rizika s prací horníků připomíná i Zdeněk Havrančík z Příbrami. „Máme profesionální armádu a každý voják musí s něčím podobným počítat. Jsou i jiné profese, ve kterých dochází k častým úmrtím, jako například v hornictví, kde bohužel zahynul i můj otec,“ konstatuje a dodává, že demokracii je potřeba bránit nejen doma, ale i jinde ve světě.

Naopak s přítomností české armády v zahraničí nesouhlasí Jiří Pokorný. „Nejdřív jsme šaškovali podle Rusů, teď zase podle Američanů. Ale až budeme potřebovat pomoc my, vykašlou se na nás jako vždycky… Měli bychom se starat sami o sebe a ostatní nechat na pokoji,“ míní.