V domově seniorů v Dobříši je v současné době 91 seniorů, z toho je čtrnácti z nich přes devadesát let. Podle ředitelky domova Marie Svobodové je stoupající množství lidí s vysokým věkem daný prostředím, ve kterém senioři žijí.
„Myslím, že je to aktivitami, které tady děláme. Staří lidé jsou celkově v lepší kondici díky různým soutěžím. Pinkáme s nimi kuličky, posilujeme a cvičíme. Když je hezké počasí, mohou trávit celé dny v zahradě,“ řekla.
Požádali jsme o krátké popovídání pětadevadesátiletou obyvatelku dobříšského domova seniorů Boženu Richterovou, která se sama bez pomoci pečovatelek z invalidního vozíčku nezvedne.
Čemu jste se v mládí věnovala?
Byly jsme tři sestry, maminka nám brzy zemřela, a tak jsme pomáhaly tatínkovi. Měli jsme hospodu Na růžku v Dobříši. Tam byla práce od rána do večera. K tomu jsme se sestrami ještě šily ručně rukavice.
Byla jste vdaná a máte děti?
Vdaná jsem byla, ale je to už dlouho, co manžel zemřel. Děti jsme neměli, nějak na ně nebyl čas. Taky byla válka.
Co jste ráda dělala? Sportovala jste?
Moc ráda jsem jezdila na kole, ale sama. Sestra na kole neuměla. Vlastní děti jsem neměla, ale ráda jsem se starala o děti mé sestry. Také jsem hodně zpívala.
A ty děti vás navštěvují?
Synovec s manželkou za mnou pravidelně každý týden jezdí. Pokaždé mi přivezou něco dobrého. Také se o mě nějaký čas staral.
Jestlipak si ještě něco přečtete?
Kdepak, knihy už nečtu, špatně vidím.
Máte nějaké oblíbené jídlo?
Tatínek byl řezník, dělal výborné jitrnice. A ty polévky, co jsme se jich jako děti najedly…
Kde jste všude byla? Podívala jste se někdy za hranice?
Kdepak. Byla jsem nejdál v Praze. Tenkrát se moc po výletech nejezdilo. Trochu si vzpomínám na Václavské náměstí a Orloj.