Deník byl u první cesty malého Zdendy do školy. Nebyli jsme samozřejmě jediní, kdo malého školáka doprovázel. Šel v doprovodu maminky a tatínka, nesměla chybět babička s dědou a dokonce i malá sestřička v kočárku. Ti všichni dodávali kuráž prvňáčkovi.

I když podle pokynů prvňáčkové první den nemuseli mít aktovku, Zdenda si nikým nenechal vymluvit, že ji nepotřebuje. Pyšně a s aktovkou na zádech vykročil směrem ke škole. My ostatní jsme vyrazili za ním.

„Strejdo, dáš mi taky tu fotku,“ oslovil mě poté, co jsem ho vyfotil. Zjevně bez problémů a s nadšením kráčel Zdenda vstříc novým zážitkům. Prostě se do školy těšil.

Nevím, jak Zdendovi, ale mně cesta do školy utekla jako voda a najednou jsme všichni stáli na nádvoří před školou, kde byl teprve ten správný mumraj. Nutno podotknout, že velmi příjemný mumraj.

Žáci, pro které to dnes nebylo poprvé, si po dvou měsících měli skutečně co říct, mezi nimi kantoři a u mikrofonu se už k proslovu připravovala ředitelka školy Edith Křečková. Učitelka z první třídy vítala své prvňáčky a kolem tomu všemu přihlíželi rodiče, prarodiče a přátelé školy.

Potom se jedenáct prvňáčků postavilo vedle sebe a žáci z osmé a deváté třídy si spořádaně stoupli za ně. Vše utichlo a slova se ujala ředitelka, která všechny přivítala a zahájila nový školní rok.

O něco později každého prvňáčka zvláště přivítala také starostka Markéta Balková, předala jim dárečky a dodala jim odvahu a sebedůvěru. Od starších žáků obdržela děcka květiny a poté je doprovodili až do třídy.

Děti se posadily do lavic.

Zdenda si vyhlédl místo v první lavici společně se svým spolužákem a kamarádem Mariánem.

„Jen pojďte dál,“ povzbuzovala nesmělé rodiče učitelka. Záhy se třída naplnila také rodinnými příslušníky prvňáčků. Na lavicích čekala na každého žáčka hromada pomůcek, které dostali darem od školy.

„Tak vás všechny pěkně vítám ve škole,“ ozvalo se z míst, kde obvykle stává učitelská katedra. Děti i rodiče se utišili a mně se opět vybavily staré vzpomínky.

Vždyť tuhle větu už jsem někdy slyšel. Na chlup stejná slova volila učitelka z hvožďanské základní školy jako před léty moje. A zabíralo to.

Dětské oči byly upřené na paní před tabulí a hltaly každé její slůvko. Pravda, občas některé zabloudily na ty překrásné nové věci ležící na lavici, které tak strašně děti přitahovaly.

Po krátkém představování si děti nakreslily obrázek, učitelka mezitím předala rodičům nezbytné informace a náhle tu byl konec. Skončil první školní den i pro malého Zdendu.

Zdenda cestou ze školy vyprávěl své první zážitky a se slovy: „Ve škole se mi líbilo,“ jsme se rozloučili. S maminkou pak zamířil za nákupem a jistě ho neminula nějaká sladkost za to, že má za sebou první školní den a že to vzal jako správný chlap…