Lze kdykoli odložit a čeká, až čtenář přijde z práce, uvaří, vyžehlí a vrátí se do míst, která s největší pravděpodobností nikdy nenavštíví a možná ani neprožije. Při hltání řádků se člověk stává součástí autora. Zjišťuje, že v těch nejtajnějších myšlenkách není sám, že někdo jiný na světě cítí to samé, že si také neumí poradit, chybuje a dokonce o tom napíše knihu.
Vzhledem k tomu, že čtení v knihách je opravdu odpočinek a navíc existují šikovné a skladné čtečky, mezi dospělými snad příliš neklesá. Horší je to ale s dětmi. Tam stále vede touha po spolčení, chatování a sdílení.
Mladý člověk, pokud není rozený samotář nebo rodící se vědec, zřejmě netouží být sám s knihou. Knihovny dělají všechno možné, aby nalákaly k regálům plných dobrodružství děti. Knihovnice jim předčítají, vymýšlejí hry a soutěže, ale to je opět záležitost společenská, proto ji caparti přijímají. Lze jen doufat, že až děti vyrostou a zatouží v tom chaotickém světě po samotě, sáhnou po nejlepším příteli člověka, který je naprosto omámí.
