Spisovatelka Irena Dousková: Hra Hrdý Budžes byla tak trochu zázrak

Často se ve vašich dílech obracíte do dětství. Čím je pro vás právě toto období fascinující?
Je to v mnoha ohledech určující období našich životů. Nikdy jindy už člověk nevnímá tak ostře a s takovou otevřeností vůči světu, jako právě v dětství a raném mládí. Zdaleka všemu sice nemůže rozumět, ale leccos vycítí a pochopí jinými cestami, které se později uzavřou. Řada dětských zážitků ho formuje silněji, než sám tuší a než si je v dospělosti třeba i ochoten připustit. Je pravda, že mám ve svých knížkách víc dětských postav, než jen Helenku z Hrdého Budžese. Ráda takové postavy píšu. Možná, že něco dětinského ve mně zůstává dodnes, ať chci nebo ne.

Máte dojem, že se lidé z minulosti dostatečně poučili? Je i úkol spisovatelů připomínat neblahé události historie?
Samozřejmě, že ne a nikdy to asi nebude jinak. Lidská povaha i se svými problematickými sklony se v podstatných věcech příliš nemění, ale okolnosti se samozřejmě proměňují. Poučení z neblahých událostí minulosti nelze na přítomnost aplikovat mechanicky. Navíc bych řekla, že naše znalosti historie – včetně 20. století – jsou dost mizerné. Když člověk slyší odpovídat studenty na anketní otázky týkající se roku 89 (ale třeba i 38, 48 nebo 68), tak neví, jestli se má smát nebo plakat. Nemám příliš ráda úkolování spisovatelů, to už tu bylo mnohokrát a většinou to příliš dobře nedopadlo. Je na každém, aby si zvolil, o čem a proč bude psát. Přesto se o to mnozí, včetně mě, pokoušejí a je to dobře. Já jsem docela skeptická, obávám se, že literatura má dnes výrazně menší vliv než v minulých letech. Ale i kdyby člověk ovlivnil jen pár lidí, tak jeho snažení mělo smysl.
Sama máte židovské kořeny.

Téma víry a odlišných kultur v posledních měsících hýbe téměř celým světem. Je současná situace v něčem podobná té, která se týkala odsunu židů?
To vlastně souvisí s předchozí otázkou. S holocaustem se poslední dobou srovnává kdeco. Často dost nevhodně až nevkusně a především velmi zjednodušeně. Což se týká i současné situace kolem uprchlické krize ve všech jejích aspektech. Co se ale asi srovnat dá, je ten neuvěřitelný nárůst xenofobních nálad, nenávisti, hysterie a tendencí, které už bez legrace začínají být fašizující. Problémy, před kterými dnes celá Evropa stojí, jsou nesmírně vážné a obavy lidí pochopitelné. Ale to, jakým způsobem jsou některými politiky zneužívány, je vysloveně hanebné.

Dodržujete židovské tradice?
Ano, ale nejsem ortodoxní. Hlásím se k liberální podobě židovství. Ať už se to týká kašrutu – či-li dodržování stravovacích pravidel nebo oslavy svátků. Nebudu zacházet do podrobností, to by byla spousta vysvětlování a asi by to pro čtenáře nebylo příliš zajímavé.

Během psaní upřednostňujete spíše využívání autobiografických prvků, nebo raději fabulujete?
Každou knihu píšu tak, jak ten který „příběh" vyžaduje. Fabulace je toho samozřejmou součástí, jinak by mě to ani nebavilo. Otázka autobiografičnosti pro mě není příliš důležitá. Přirozeně využívám i svou paměť a zážitky, bez toho by to často nebylo možné. Ale ne pokaždé a nezbytně. Záleží na tom, o co se konkrétně jedná.

Která z knih obsahuje nejvíce autobiografických prvků?
Jednoznačně má vůbec první próza Goldstein píše dceři. Tématem knihy je vztah otce emigranta a jeho již dospělé dcery. Postupně se rozehrává a odkrývá v dopisech, které jí tento stárnoucí, izraelský režisér posílá na přelomu 80. a 90. let do právě se proměňujících Čech. Pomalé navazování tohoto vztahu, jeho vývoj a často složité peripetie. Goldsteina nedávno načetl Arnošt Goldflam pro Supraphon jako audioknihu a mám z ní radost, protože to udělal výborně.

Nebyly autobiografické prvky někdy na škodu? Nevyčítalo vám někdy vaše okolí, že jste v knize popsala některé zážitky či někoho nelichotivě vykreslila?
Ani ne, opravdu většinou nepopisuji realitu a skutečné osoby. Až na výjimky se vždycky jedná o velkou míru stylizace a literární licence. Párkrát si někdo určitou postavu vztáhl na sebe, ale často paradoxně více lidí tu samou. Nebo mi píší naprosto neznámí čtenáři, že se jim zdá, jako bych vyprávěla právě jejich příběh. To se stává, ale se skutečností to nemá nic společného. Nejvíc negativních reakcí, většinou v podobě anonymních dopisů a mailů, jsem zaznamenala z komunistických řad. Tam se ovšem nejedná o nic osobního.

Část dětství jste prožila v hornické Příbrami, v době normalizace. To asi nebylo nepříznivější období, alespoň co se bohatosti kultury týče… Je současná doba v tomto ohledu příznivější?
To by bylo na dlouhé povídání. Můžeme se bavit o tom, že současná doba přinesla jisté zpovrchnění, nezřízený konzum, komercionalizaci a tak dále. To všechno je pravda. Na druhou stranu, vychází obrovské množství knih, existuje a dále vzniká spousta divadel, zkrátka kultura se může svobodně rozvíjet a je na každém, co si vybere. Jestli k životu potřebuje skutečné umění nebo ho uspokojí Blesk, stupidní seriály a pestrá nabídka nejrůznějších pseudocelebrit.

Který okamžik máte s Příbramí nesmazatelně zapsaný v paměti?
Nedokážu vybrat jeden okamžik. Někdy se v duchu procházím po Příbrami té doby. Vybavuji si například, jak jsem chodívala k paní učitelce Koliandrové na němčinu. V té vzpomínce se mi propojuje ta úžasná, moudrá a laskavá paní, se zážitkem samotné cesty přes město, většinou v mých představách podzimní či zimní. Byla jsem ještě malá a pyšná na to, že mě pustili samotnou. Nebylo to ve skutečnosti tak daleko, ale mně každá ta cesta trvala strašně dlouho. Jednak jsem pozorovala a zkoumala kde, co a zároveň jsem byla dokonale ponořená ve svých světech. Dál je to určitě příbramské divadlo, ve kterém jsem prožila velkou část dětství.

A ještě nesmím zapomenout na Svatou Horu, jako naprostý kontrast k průmyslovému, nepříliš půvabnému a socialistickou symbolikou prostoupenému městu. To bylo místo, ke kterému se člověk mohl vztahovat a snad i utíkat, aniž by v tom dětském věku přesně věděl proč. Krásné a v mnoha ohledech tajemné. Kromě jiného v něm byla nějakým způsobem zakletá minulost, i ta, která nám byla odpírána. A to mě vždycky zajímalo.

Nelze opominout úspěšnou inscenaci vaši knihy Hrdý Budžes, která měla premiéru právě v příbramském divadle. Hra měla více než 600 repríz a získala řadu ocenění. Lze říci, kterou část hry (knihy) máte nejraději, který výrok je pro vás nejsilnější…?
To opravdu neumím říct. Vlastně se ke svým knihám, s výjimkou čtení, nevracím. Hrdý Budžes je bezpochyby knihou mého života a zásadní pro mě bylo i představení. Jsem vděčná Báře Hrzánové a všem ostatním, kteří se na něm podíleli. Byl to tak trochu zázrak, který se nám společně přihodil.

Sen jste si splnila i podílením se na tvorbě pohádek Micimutr a O pokladech. Jak se dařilo převést vaše představy na plátno. Musela jste z vašich představ slevit?
Scénáře ke dvěma televizním pohádkám pro mě byly zajímavou novou zkušeností. Samozřejmě je to něco úplně jiného, než psaní knížek. Člověk nemá absolutní svobodu, musí dělat kompromisy a výsledek je závislý na spolupráci mnoha lidí. A scénárista rozhodně nemá poslední slovo. Takže něco by si třeba představoval jinak. Dejme tomu v některých případech obsazení anebo vizuální podobu prostředí. Ale s tím je třeba počítat předem a za tu zkušenost mi to určitě stálo. Navíc nejsem žádný zkušený scénárista a i já jsem určitě leccos mohla udělat lépe.

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že stále píšete knihy tužkou…
To je pravda a tak to pořád je. K počítači sedám až s první verzí.

O čem bude další kniha?
V únoru příštího roku mi v nakladatelství Druhé město vyjde sbírka básní. Zatím se pracovně jmenuje Napůl ve vzduchu. Říkám pracovně, ale už to tak asi zůstane. Poezie momentálně nemá příliš širokou čtenářskou obec, ale snad se najde alespoň pár lidí, kteří si ji přečtou. Kdysi jsem básničkami začínala a čas od času mám období, kdy se k nim potřebuji vrátit. Poslední dva roky byly jedním z nich.