Stávka byla masovým vyjádřením odporu: práci zastavily tisíce lidí. A šlo o akci, která byla vidět: dodnes jsou zachovány třeba fotografie manifestačního průvodu horníků dolu 3 s transparentem Ani gram uranu okupantům. A s výzvou v ruštině, aby okupanti odjeli domů.

Poprvé se tak zastavily dodávky uranu do Sovětského svazu, uskutečňované na základě mezivládní dohody z listopadu 1945.

Jednou z vůdčích osobností organizujících stávku byl inženýr Karel Boček, tehdy dvaačtyřicetiletý vedoucí technik Československého uranového průmyslu, který byl tehdy pověřen funkcí výkonného ředitele a následně ještě v září 1968 jmenován řádným generálním ředitelem podniku (a poté v roce 1969 opět sesazen). V té době bydlel na Zbraslavi.

Když po nástupu takzvané normalizace došlo na trestání organizátorů protestů z roku 1968, Boček stíhaný pro sabotáž se opět stal jednou z hlavních postav. V roce 1970 byl nejdříve vyloučen z Komunistické strany Československa, následně i zatčen a souzen.

„V srpnu 1968 v Příbrami jako generální ředitel čs. uranového průmyslu zneužil své funkce, když pod heslem ,ani gram uranu okupantům‘ vydal rozhodnutí pokračovat ve stávce, čímž mařil splnění důležitého úkolu stanoveného státním plánem při těžbě U-kovu, které mělo za následek ztrátu ve výkonech ve výši cca 83,5 mil. Kčs,“ psalo se v obvinění. Boček dostal trest odnětí svobody na 13 let nepodmíněně.

Uprchlík, kterého nedohonili

Tomu se však vyhnul legendárním činem. „V Praze dokázal 6. července 1971 uprchnout přímo z justičního paláce na náměstí Hrdinů,“ připomněl historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl, který se s nyní už zesnulým Bočkem později osobně setkal. To však bylo až po letech. Slyšel od něj, že když se zapojil do odboje za německé okupace a jako mladík se nezalekl nacistického režimu, přece se pak nepotento před tím sovětským…

Přesné okolnosti unikátního útěku nejsou zcela jasné. Je známo, že posloužilo okno, na kterém byla uvolněná mříž nebo snad přímo chyběla, pozadí však obestírají otazníky. Vše mohlo být předem domluveno - a cestu na svobodu možná usnadnil i úplatek. O čistě náhodnou nepozornost ostrahy zřejmě nešlo.

Znovu dopadnout uprchlého inženýra se bezpečnostním složkám nepovedlo, i když vyvinuly značnou snahu a s žádostí o pomoc při pátrání se obrátily i na občany. Boček se nejdříve skrýval po Praze, následně se mu za pomoci rodiny a přátel podařilo zmizet do ciziny. Do tehdejšího západního Německa ho v nákladním prostoru kamionu převezl řidič Ondřej Krišanda. On i blízcí uprchlíka byli následně odhaleni a souzeni.

Jako odborník se pak Boček podílel na rozvoji uranového průmyslu po celém světě: mimo jiné v Německu, Jihoafrické republice i v Austrálii; později podnikal ve stavebnictví. „Jeho život je příběh na román,“ řekl Deníku Velfl. Však také kniha vyšla: brožovanou publikaci o 164 stranách vydalo v roce 2005 nakladatelství Akropolis. Stěžejní moment osudů hlavního hrdiny připomíná i název knížky: Ani gram uranu okupantům.

Rok 1968 v Památníku Vojna

Hornické muzeum Příbram navštívil Karel Boček v roce 2008. „Poskytl řadu zajímavých dokumentů. O tom všem pojednává výstava unikátních fotografií a dalších materiálů s názvem Ani gram uranu sovětským okupantům,“ konstatoval ředitel Velfl. Právě on je autorem scénáře.

Výstavu umístěnou v Památníku Vojna Lešetice, který je pobočkou příbramského muzea, si lze prohlédnout až do konce letošního roku. Jde o autentické prostředí: tábor Vojna (pojmenovaný podle blízkého vrchu, nikoli v souvislosti s někdejším armádním využitím) v minulosti sloužil i k ubytování vězňů nasazených v uranových dolech.

Zlomové momenty v životě Karla Bočka

- Za nacistické okupace jako dospívající chlapec zorganizoval odbojovou skupinu, jejíž akce budily rozruch. Po zatčení mu hrozila poprava v Terezíně. Také oba jeho rodiče zatklo gestapo – i oni nacistické věznění přežili.

- Po absolvování Vysoké školy báňské v Ostravě začal pracovat jako technik v uranových dolech; zprvu v Jáchymově. Poznal počínání sovětských expertů i využívání práce politických vězňů v padesátých letech. Později, na pozici vedoucího technika Československého uranového průmyslu (ČSUP) usiloval o omezování závislosti na Sovětech. V roce 1968 byl jmenován generálním ředitelem ČSUP, následujícího roku pak sesazen.

- V roce 1968 patřil k hlavním hybatelům stávky horníků a zpracovatelů uranu, která byla reakcí na srpnovou okupaci. Následně byl s nástupem takzvané normalizace za toto působení zatčen a odsouzen, ale podařilo se mu uprchnout a odejít do emigrace: do Spolkové republiky Německo.

- Jako expert na hodnocení uranových ložisek, pracující pro německou firmu, působil během sedmdesátých let po celém světě. Později změnil obor – od osmdesátých let se věnoval podnikání ve stavebnictví. Zejména stavěl domky v Německu (v okolí Bonnu) a ve Španělsku (na Ibize). V devadesátých letech se vrátil do své domoviny – a působil i zde.