Kapela The.Switch si za téměř dvacet let v metal – crossoverové scéně vybudovala silné postavení. Cesta za snem ale nebyla vždy jednoduchá. Co vše jste svému snu musel podřídit?
Kompletně všechno. Kapela je koníček – a jako každý, kdo dělá koníček a má ambice ho posunout někam dál, než jen na pouhé „zabíjení času", je potřeba tomu dát a podřídit prostě všechno. Základ je tolerantní okolí – lidi, kteří tě obklopují a musí mít pro to, co děláš, pochopení a musí tomu věřit spolu s tebou. Rodiče, následně partneři. Musíš si plánovat letní dovolenou podle toho, kdy jsou fesťáky, musíš si plánovat večery podle toho, kdy jsou zkoušky. Byly doby, kdy sem si musel plánovat i finance podle toho, kdy se blížilo nějaký nahrávání desky. Ale nestěžuju si – ostatně jinak bych to tak dlouho nedělal.

Co bylo v krušnějších časech hnacím motorem nepřestat?
Nemůžu říct, že by byly nějaký vyloženě krušný časy. Jasně, někdy přišla bouřka, hromy, blesky. Ale vždy to bylo nanejvýš pár dnů. Hnacím motorem vždycky byla energie, nadšení a odhodlání těch ostatních. Kapela maká jako celek, je to tým. Když si na tom špatně, vždycky je tam někdo, kdo má nasazené růžové brýle, kdo vidí za horizont, kdo není dole jako ty osobně.

Z příbramských pódií jste se vypracovali až na pódium jako předskokani světoznámých kapel To zpočátku v člověku může vzbudit pocit pýchy, možná i zadostiučinění, než se záhy dostaví i nával zodpovědnosti, nervozity, strachu,… Bylo tomu tak i u vás? Změnil koncert vaše další vnímání české hudební scény, bylo inspirací pro vaši další tvorbu,…?
close Štěpán Šatoplet z kapely The.Switch. zoom_in Dneska můžu říct, že jsme měli štěstí, že jsme se k těm vyloženě velkým koncertům dostali až po určité době. Nebyli jsme kapela, kterou v jejích začátcích objevil manager, vydavatelství a pak jí všude tlačil. O všechno jsme se nějak zasloužili. Za vším, čeho jsme byli součástí, stál velký kus naší vlastní práce. A samozřejmě podpory a nadšení našich fanoušků. To je obrovská síla, která tě žene neustále dopředu. Postupné stoupání „nahoru" mělo za příčinu i to, že jsme byli schopni pak takhle velký koncert bez problému ustát – tady reaguju na dotaz na nervozitu. Takže tyhle perly v našem seznamu koncertů jsou vnímány jako odměna za to, co jsme tomu dali.

Vaše skladby jsou typické rozervaností, depresivním laděním, drásavostí… Přesto, změnil se s lety způsob toho, co chcete posluchačům sdělit a jak?
Stárneš, měníš názory, brousíš hrany – takže ano, náš výrazový způsob se mění, byť ten základní rukopis tam pořád je. Ostatně není možné ustrnout na jednom bodě. Vývoj je přirozený. Měl by být.

Vaše poslední album Tětiva upoutá agresivním vyzněním kytar, řadou propracovaných riffů a zpěvem, který je kromě screamování kombinovaný i s melodičtějším vyzněním než tomu bylo třeba u předchozích alb. Bylo těžké vybalancovat hranici mezi různými styly zpěvů a zachovat si přitom stále agresivní a „psycho" ladění?
Pokud se týče zpěvů jako takových – po těch mnoha letech si už umím najít polohu, která se mi bude dobře zpívat, kde se budu dobře cítit.

"Při tvorbě přemýšlíme i nad tím, co pak budu schopen dát na koncertě naživo. Co je na desce, to se snažíme přenést v co největší míře na pódium a naopak."

To pro hlasivky asi není nejideálnější…
Hlasivky jsou sval, když budeš dvacet let chodit do posilky několikrát týdně, tak taky nebudeš mít problém zvednout traktor…

Svým zpěvem působíte, v dobrém smyslu slova, jako mentor, jakýsi kazatel, což jste na koncertech podpořil i kostýmem. Vznikla tato myšlenka jako recese nebo to byl jasný záměr?
Kazatel – to se objevilo v několika recenzích a taky v několika klipech, a to nejenom našich. Ano, možná jsem tak svého času byl vnímán – a to zejména v době, kdy jsem na koncertech nosil farářskou košili s kolárkem, jak zmiňuješ. Bylo období, kdy jsme hodně dali na koncertní show – bílé kombinézy, farářský „look"..to všechno byl záměr, který se nám určitě vyplatil. Když vidíš na festivalu za víkend dvacet kapel, který podobně hrajou a stejně vypadaj, tak pak jakákoliv odchylka je snadno zapamatovatelná. A zpátky k farářovi – žádná recese, žádná skrytá narážka, ale odkaz na jeden z našich textů.

close Štěpán Šatoplet z kapely The.Switch. zoom_in Texty pro kapelu píše stále váš kamarád Jan Jareš? Přijdete za ním s návrhem tématu, nebo spíše přináší text, se kterým se pak musíte ztotožnit?
Honza nás provázel prakticky celou dobu – byl náš dvorní textař. Bohužel už nemá čas a potřebu psát rozervané a emociální texty, což je pro něj vlastně dobře, je vnitřně v pohodě , tak jsme pro novou desku oslovili nového textaře Tomáše Tajchnera.

V posledním roce jste se také rozhodli pomoci začínajícím kapelám na Příbramsku. Co vás k tomu motivuje? Čím si podle vás mladí muzikanti v začátcích nejvíc škodí?
Tuhle aktivitu rozjíždí hlavně náš kytarista Majkláč, my jako kapela se tolik neangažujeme. Nicméně pokud za námi po koncertě kdokoliv přijde, zeptá se, chce se poradit, nikdy neodmítneme a rádi se podělíme o všechno, co víme a co jsme se naučili. Největším škůdcem začínajících kapel je rozhodně nedostatek trpělivosti a pokory. Musíš hodně makat, nic nepřijde samo, nikdo ti nepomůže jen kvůli tvým modrým očím. Musíš makat, makat, makat. A musíš mít jasnou vizi toho, čeho chceš dokázat a tvrdě si za tím jít.

Jaké jsou vaše další sny?
My už si hodně snů splnili, už asi není moc kam dál jít. Takže dnes je to spíš sen o tom, vydat skvělou desku, která ukáže, že ještě nepatříme do starýho železa a že i po těch letech máme pořád co lidem předávat. A já osobně bych si, ještě než umřu, zahrál s mojí největší srdcovkou – s americkými Deftones.

close The.switch. zoom_in