Předchozí
1 z 10
Další

Na 11. obraze zobrazil malíř hned několik milostí najednou, přestože se neudály naráz, ani na stejném místě. Na schodech budovy připomínající kostel sedí žena s malým dítětem. Vzhlíží k protější budově, ze které padá muž. Další muž v pozadí právě spadl z koně. Spojnicí všech událostí je letopočet 1691.

V kronikách se pak dočteme: „Dne 26. února 1691 napsal sem na Svatou Horu Feridnand Leopold Malbohon, učitel a vychovatel dítek pana barona Vratislava, že záštitou nejsvětější Rodičky Boží Svatohorské, když z koně spadl, nic se mu nepřihodilo. Proto na poděkování Pomocnici Svatohorské záslibný obraz, ochranu tu představující, sem poslal.“ Tolik ke svrženému jezdci. Další z událostí zaznamenal v místopřísežném prohlášení lékař takto: Anno 1691 dne 1. března mezi 4. a 5. hodinou po poledni spadl 6 a třičtvrtě léta starý synáček slovutného muže pana Matěje Čapka, měšťana královského Starého Města Pražského, tak nešťastně z výše 5 sáhů, že byla malá naděje, že bude zachován při životě. Já, vida takové nebezpečí a hlavu na dva díly rozdvojenou, veliké množství krve v ní sražené a nemožnost ji rozehnati, nebo nástroji lékařskými vypustiti, nedoufal jsem v jeho zhojení. Zatím však, když rodiče jeho na Svatou Horu jej zaslíbili a o pomoc Rodičky Boží Svatohorské prosili, zázračně se to všechno v malé chvíli rozehnalo, takže dále lidské pomoci potřebí nebylo. Samo se to všechno pěkně zhojilo. To já, nížepsaný s dobrým svědomím dosvědčuji a svou vlastní rukou a obyčejným sekrýtem potvrzuji. Actum v Praze, Pavel Fraysler, měšťan staroměstský a přísežný zemský ranhojič.“

Poslední ze zázraků na jednom obraze pak ukazuje ženu, která nemůže stát. Leží na schodech před svatohorským portálem, který tehdy vypadal jinak. Jde o Anežku Nohovou z Kladrub, která si vymkla nohu, když nesla těžkou putnu. Tři dny se vlekla na Svatou Horu a prosila tu o uzdravení, ke kterému vzápětí došlo. Na památku tam zanechala svoji berli.

A do toho všeho se přimotala ještě jedna událost. Svatohorský poutník tehdy podle kroniky přinesl z pouti prstýnek, kterého se dotkla soška Panny Marie Svatohorské, a navlékl ho na prst své malé dcerce, která už čtyři roky nemohla chodit. To se v okamžiku změnilo a děvčátko zase chodit začalo.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 11.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 11.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obrazu číslo 12 opět hraje klíčovou roli kůň, který shodil svého pána a následně ho ještě pošlapal. Nad celou scénou klečí u domu postava vzývající Pannu Marii Svatohorskou. Tato událost je datována do roku 1661. V kronice se pak dočteme: „ Dne 14. ledna připutoval sem Jan z Dlouhé Vsi splniti slib a poděkovati Panně Marii za uzdravení poranění od koně. Chtěje se ze studií v Praze domů vrátiti a vsednuv na koně, spadl z koně, který se splašil a podkovami svými jej kopal, takže jej polomrtvého odnesli. Ležel pět neděl tak těžce nemocen, že žádného z přátel již neznal. Otec jeho Jiří s chotí Ludmilou prosili za uzdravení a zavázali se slibem, že bude-li zdráv, spolu s ním a všemi přáteli na Svatou Horu putovati budou. Po tom slibu bylo mu lépe a dnes všichni s uzdraveným Janem dostáli slibu svému, který zde při mši svaté i ministroval a pak do Prahy se vrátil, aby ve studiích filosofických pokračoval.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 12.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 12.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 13 se opět padá z výšky, tentokrát z pavlače. Svědectví z kroniky z roku 1654 mluví o Kryseldě Kateřině Vratislavové z Lažan, kterou modlitba na Svaté Hoře vždycky velmi emocionálně zasáhla a když si jednoho dne zlomila ruku po pádu z výšky, laskavá přímluva Panny Marie Svatohorské ji, dle jejích vlastních slov uzdravila. „Bolesti se krátily a ruka zlomená k prvnějšímu dokonalému zdraví se navrátila,“ stojí v kronice.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 13.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 13.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 14 padá žena ze zdi do hlubokého příkopu, z jehož druhé strany vyšlehují v dálce plameny z domu. Záznam z roku 1677 říká: „Tohoto roku byl na Svatou Horu darován obraz od paní rytmistrové z Berini z vděčnosti za to, že když se v šílenství vrhla z výše několika sáhů, přece se nezabila. Když pak se jí přiložil obrázek Panny Marie Svatohorské, byla šílenství úplně zbavena.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 14.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 14.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 15 je zaznamenána dramatická událost z roku 1697. Krov budovy se řítí dolů, pod trámy zůstaly tři osoby. V kronice se můžeme dočíst toto: „Jan Luňáček na den sv. Rocha ve Slaném posluhoval zedníkům. Když starý krov z jedné strany s jinými dělníky podepříti chtěl velkými trámy, z druhé strany se podlaha skloňovati počala. Utekli tedy všichni dělníci, ale dva z nich, ježto se opozdili, byli raněni. Třetí, babice, že stála blíž, zasypána a v rumu pochována. Jan Luňáček, nevěda, kam by utekl, vzýval pobožně Rodičku Boží Svatohorskou. A hle, když se vůkol a vůkol všechno zbořilo, to místo, na kterém Jan stál, se nezbořilo, ale jako střecha a trám nad hlavou se zadrželo, takže byl bez úrazu odtud vytažen. Všichni uznali, že zázračně vysvobozen byl skrze Rodičku Boží Svatohorskou, které se pod ochranu poroučel a pobožně vzýval.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 15.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 15.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 16 ze opět zobrazeno splašené spřežení. V kočáře sedí paní s dítětem, na zemi před koňmi leží muž, jiný se snaží koně zachytit. Zezdola tento výjev pozorují další dvě osoby. Kronika tento příběh z roku 1727 popisuje takto: „Dne 10. července zavěsil zde urozený pán František Leopold Unger z Rábu záslibnou tabulku, na níž malba představuje, co zde tvrdil, že totiž jeda z vrchu a chtěje na kočár vstoupiti, upadl, ale záštitou Panny Marie Svatohorské, kteréž se vždy vřele poroučel, zachráněn byl od všeho neštěstí a úrazu. Hrozilo mu veliké nebezpečenství, anť na zemi tváří spadl, ježto podnoží, po kterém chtěl do kočáru vstoupiti, se přerazilo a zlámalo a koně z vrchu běželi a tak kolo mu na rameno přišlo. Kdyby koně se náhle nebyli zastavili, bylo by mu kolo z ramene na krk přišlo a kočár byl těžký a tři osoby v něm seděly. Proto s velikou vděčností sem připutoval a chtěl, aby tato záchrana nejsvětější Rodičky Boží pečetí jeho stvrzena do pamětní knihy svatohorské k uctění přemilostné Divotvůrkyně Svatohorské se zapsala.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 16.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 16.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 17, který následuje po oltáři obětování Panny Marie, je namalováno opevněné město. Za ním vidíme šibenici a přípravy k popravě. K šibenici tryskem ujíždí jezdec s dopisem. V popředí klečí na skále muž a modlí se. Tento případ se vztahuje k zápisu z roku 1749, který popisuje, kterak jednoho dne přišel na Svatou Horu voják, aby Panně Marii poděkoval za to, že, přestože byl odsouzen na smrti, zaslíbil se Panně Marii Svatohorské (slíbil, že ji bude celý život uctívat) a poté nalezl obhájce, díky kterému byl zbaven viny i trestu. Obhájce je znázorněn klečícím mužem, na něhož dopadají paprsky.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 17.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 17.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 18 vlevo je krásný splašený bělouš, který se chystá skočit přes potok. Při tom za sebou vláčí shozeného jezdce. V kronice z roku 1668 se o tom můžeme dočíst toto: „Dnes, 31. května, osvědčil zde Tomáš Vavřinec Zimmermann z Prahy německým listem, že roku 1666 syn jeho Jan Karel s koně spadl, když jej k vodě vedl. Ubohého vlekl kůň za sebou as 400 kroků za nohu v třmeni, takže celý ve své krvi zborcen jsa, více mrtvému se podobal, než živému. Lékaři pomoci mu nemohli, ježto měl kosti zlámané a vymknuté. Tehdy se obrátili rodiče jeho k naší nejsvětější Královně Svatohorské, zaslíbili se sem, a tak syn ozdravěl a zde své berly Panně Marii obětoval, ač ještě trochu křivě kráčel.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 18.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 18.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 19 vidíme nad svatohorskou bazilikou černá mračna s krupobitím. V popředí nese na Svatou Horu jakýsi muž cosi v míse. Vysvětlení nalézáme v české rukopisné kronice, kde stojí: „Zaznamenáno v letopisech našich na den 9. máje 1693: Znamenitý příklad pobožnosti a velké důvěrnosti na sobě dal Tomáš Maček, dobrnický sedlák. Vyznal upřímně, že již více než 12 let stále na Svatou Horu putuje, a to zvláště proto, aby mu Rodička Boží na jeho osení požehnání vyprosila a všechno neštěstí a škody odvrátila. Toto dobrodiní že vždycky požívá, ale zvláště roku 1693, kdy vůkol všem krupobití potlouklo, jemu však ku podivu všech ostatních obilíčko pěkně se urodilo a zachovalo“ Proto asi přinesl na Svatou Horu mísu pečiva.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 19.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 19.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Poslední obraz na této chodbě, obraz číslo 20, představuje zase neštěstí se splašenými koňmi. Uhánějí cestou dolů, na kočáře se zuby nehty drží dáma. Pán a kočí z kočáru už vypadli a leží na zemi. Obraz má letopočet 1656. V letopisech o této události stojí: „Dne 8. října poděkoval zde Adam Payer, hejtman ze Ždichovic, za vysvobození z patrného nebezpečenství života, v které upadl, když na cestě koně se splašili a s vozem na zemi jej srazili. Po Bohu jediné útočiště maje v Panně Marii Svatohorské, vzýval ji s celou důvěrou a celým srdcem se jí zasvětil a tak šťastně smrti a všemu poranění unikl.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 20.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 20.Zdroj: Deník/Radka Typltová