Předchozí
1 z 10
Další

První obraz hned nad východem z Pražské kaple nese číslo 21 a představuje muže za mřížemi žaláře, k němuž pospíchá muž s jakousi listinou. Obraz znázorňuje událost, zapsanou v českých letopisech v roce 1730: „Václav Ditrich, měšťan poděbradský, nevím z jaké příčiny, byl od svých nepřátel do arestu dán; tam tři léta v poutech seděl a v tom stavu mnoho úzkostí, jak na těle, tak na duši vystál, a ačkoliv nevinný byl, přece dříve vysvobozen nebyl, až oba jeho protivníci smrtí umlkli. Potom teprve ten bídný člověk za nevinného uznán byl a propuštěn. Přijal od soudu výpověď nevinnosti a zproštění svého, ale nechtěl vyjíti bez pout, kterých sobě na památku vyžádal a aby dokázal, kterak Rodičce Boží Svatohorské zavázán byl, již on za svou vysvoboditelkyni po Bohu uznával, nebo se jí slibem zavázal, že až vyjde na svobodu, na svých protivnících mstíti se nebude. Když tedy pouta obdržel, zase na nohy je vloživ, s nimi na Svatou Horu putoval a sebe s pouty Rodičce Boží, která jej vysvobodila, obětoval.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 21.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 21.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 22 uvidíme další neštěstí, kde zásadní roli hrají splašení koně. V divokém klusu uhánějí přes pole a vlečou za sebou překocený pluh a oráče. V pozadí jsou další jezdci, kteří se zřejmě snaží koně chytit. Povšimněte si i psa. Takto vyobrazená událost se stala v roce 1657. V kronice je zaznamenána takto: „Havel Audek z Mníšku byl při orání, když se koně splašili a on kolem krku do provazu zapleten, spolu s pluhem od splašených koní smýkán, ale přece z nebezpečí života vyvázl.“ Na tento výjev hleděl urozený pán Servác Engel z Mníšku a ten přišel tři léta později, tj. r. 1660, spolu se svými poddanými v procesí na Svatou Horu. v čele průvodu nesli obraz, představující toto dobrodiní, Matičkou Svatohorskou prokázané. Celé to neštěstí způsobil vlastně pes, který koně splašil. Když pan Engel viděl, že snad bude oráč od koní pošlapán, aneb pluhem přejet, zaslíbil se na Svatou Horu a ihned bylo nebezpečí zažehnáno.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 22.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 22.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 23 představuje osamělého jezdce uprostřed hustých lesů. Ten vzhlíží k Panně Marii, která směrem k němu vysílá své paprsky. Obraz se vtahuje k události zaznamenané v kronice Svaté Hory v roce 1679: „Pan Jiljí Včela z Knihnice na Moravě bloudil v noci samotný v lese a upadl mezi tři vlky, kteří mu z cesty ustoupiti nechtěli. Nemoha ani zpět ani mimo jíti, nic jiného si nemyslil, než že od nich roztrhán a sežrán bude. Vtom přišla mu na mysl Svatohorská Panna Maria; proto hned se jí důvěrně poroučel a zplna hrdla křičel: „O Ježíši, ó Maria Matko Svatohorská, nedejte mi na těle i na duši zahynouti!“ Tohoto křiku tak se vlci ulekli, nejinak než jakoby zbraní zahnáni byli, utekli a tím jej z nebezpečí vysvobodili.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 23.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 23.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na elipsovém obrazu číslo 24 je vyobrazen výjev z bitvy. Jeden z jezdců, kterého turečtí vojáci ohrožují, vzpíná ruce k Panně Marii Svatohorské. Je to zobrazení události z roku 1697: „Vojín Jan Vilém Bezdavský, rodem Čech, trubač u pluku Kondolianského, častokráte v bitvách s Turky mimořádné ochrany Rodičky Boží Svatohorské zakusil.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 24.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 24.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na menším obraze číslo 25, který nese letopočet 1706, je namalován slepec, kterého vede jiný člověk. Česká rukopisná kronika o tom vypravuje: „Jan Bedřich z Lomce, maje dvacet let, z mnohých ostrých vlhkostí z hlavy tekoucích počal tratiti zrak. O syna starostlivý rodiče jeho dali jej hojiti katu, pak jedné židovce, znamenité lékařce, skrze které hojení právě celý zrak ztratil bídný člověk. – Ztrápení rodičové, zvláště matka, nad tou syna slepotou, spasitelnou radu sobě vzala a syna Rodičce Boží na Svatou Horu zaslíbila a s manželem a synem na Svatou Horu putovala, tam pobožnost vroucně vykonala. Rodičku Boží o pomoc synu svému žádala.“

Co se dělo dál, vypravuje kronika u příležitosti sepisování protokolu o celé události. Čteme tam: „Dne 20. listopadu zaveden byl protokol v Sedlici o uzdravení slepého Jana Jiříka Bedřicha z Velkého Lomce (fary třebonické u Čáslavě). V něm bylo zjištěno a důstojným Adamem Pelikánem, z řádu cisterciáckého, administrátorem třebonickým, a Janem Říčanem, vikářem čáslavským, potvrzeno, že Jan Bedřich od narození dobrý zrak měl, až letos začala ho hlava boleti; potom se mu bolesti do očí vložily. Ve žních pak od každodenního potu a horkého slunce unavený, domů se vracel a vždycky méně viděl. Když se začal oves sekati, otekly mu oči tak, že téměř nic neviděl. Dali jej rodiče hojiti do Kutné Hory jakési katovce. Potom jej hojila židovka z Umonína, a zkazila mu oči tak, že poté dokonce nic neviděl. Anna Sýkorová měla jej pak k tomu, aby putoval na Svatou Horu, že tam skrze Rodičku Boží zdraví nabude. I šel za ní až na Svatou Horu, s ní se modle. Litanie a písně zpívaje, od 7. října až do 11. října. Tu pak, když 11. října vyzpovídal a nejsvětější Svátost Oltářní přijal a mši svatou, kterou dali si sloužiti, slyšel, jak velebný pán Pannu Marii do rukou bral, hned ji spatřil a pravil té bábě Anně Sýkorové, že vidí Pannu Marii. Tehdáž hned také viděl všecky věci v kostele a když se domů vraceli, viděl lesy i hory. Ale jen na levé oko dobře viděl, a na pravé nic neviděl. Proto pravil při výslechu v protokole: „Skrze tu pouť a skrze Rodičku Boží jsem k zdraví svému přišel a zraku nabyl.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 25.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 25.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Malý jednobarevný obraz číslo 26 představuje nočního osamělého chodce, kterého kdosi napadl bodnou zbraní. Kronika o tom v roce 1683 píše toto: „Téhož roku byl dvořenín Mikuláš Kolman, od pána svého v noci kamsi poslaný, na cestě od nepřítele svého úkladně postižen a proboden, že na zem padl. Lékaři a ranhojiči mu nedávali žádné naděje na uzdravení; on však vyvolil si naši nejmilejší Matku Svatohorskou za lékařku, vzýval ji důvěrně a již 9. dne byl tak zdráv, jakoby jakživ nic nebyl trpěl.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 26.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 26.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 27 je tak trochu záhadou. Před vysokým domem leží na zemi povalená žena, na kterou doráží zuřivý býk. V žádné ze svatohorských kronik se ale podobný případ nenachází, kromě jedné události, která se ale lépe hodí na obraz následující. Stručná latinská kronika uvádí sice každý rok dlouhou řadu těch, kteří zde na Svaté Hoře děkovali Matce Boží „za záchranu v patrném nebezpečenství života“, ale to je nedostatečný popis. Naštěstí obraz sám dosti jasně naznačuje, že šlo o napadení zdivočelým býkem nebo krávou.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 27.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 27.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Podobně akční je pak obraz číslo 28, opět s divokým zvířetem. Býk na něm doráží na ženu s dítětem v náručí, která leží na zemi. Vedle pak sedí další žena s dítětem. Obou se dotýkají paprsky. Svatohorský kronikář zaznamenal tuto událost z roku 1659 těmito slovy: „Dne 3. března ozdravěly zde i matka i dcera, jak svědectví pánů radních z Berouna a rytíře Zikmunda Měsíčka z Příbrami stvrzuje: Anna Bastlová ze Želkovic u Hořovice, farností borecké, hluchá, měla dceru Alžbětu od narození němou a hluchou. Nedávno poranil trkavý vůl Alžbětu rohem svým pod oko, div že jí oko nevyrazil. Rána byla z délky prostředního prstu hluboká; tím bezmála slepá byla. Matka s ní putovala sem na Svatou Horu, aby obě uzdraveny byly; obě se zde Svatohorské Matce Boží poroučely a svatohorskou vodou umyly. Dne 3. března zde nabyla sluchu, dcera pak zraku, sluchu i daru řeči. Na žádost zdejších důstojných Pánů jesuitů předvolány byly obě před radní pány berounské, kteří všecky ty věci vyšetřili a za pravdu uznali.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 28.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 28.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 29 představuje jezdce, se kterým se kůň převrátil naznak. Kronikář o tom napsal: „7. července r. 1688 zavěsil zde Karel Lefler ze Solšic u Vlašimi zaslibný obraz na plátně představující, jak ho Rodička Boží chránila v nebezpečenství, když vraceje se koňmo domů z trhu výročního z Chrudimi, nešťastně s koně spadl a obě nohy by si byl nepochybně zlomil, kdyby byl hned nevzýval důvěrně Rodičky Boží Svatohorské za pomoc.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 29.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 29.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 30, který následuje po oltáři zasvěceném Zasnoubení Panny Marie, zobrazuje pro změnu splašené koně s kočárem. Kočí leží na zemi pod koňmi. Z kočáru padá žena a za kočárem utíká zděšený muž. V letopisech Svaté Hory je v roce 1668 popsána událost, která obraz osvětluje. Čteme tam: „Dne 21. září vyznal zde František Materna s chotí svou, že sluha jejich pod kola jejich vozu spadl a přejet byl na krku, avšak vzýváním milostné Matky Boží Svatohorské bez úrazu odešel. Tak i když paní sama z vozu spadla a nejsvětější Rodičku Boží Svatohorskou vzývala, žádné pohromy neutrpěla.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 30.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 30.Zdroj: Deník/Radka Typltová