Předchozí
1 z 10
Další

Na obraze číslo 37 padá naznak kdosi před velkým domem. K tomuto výjevu je připsán letopočet 1740. Kronika o tom vypravuje takto: „Kateřina Krásinská, šlakem po pravé straně poražená, hlavu a rameno celé ochromeno měla, řeč pozbyla, osmnáct týdnů nemocná byla. Pak se jí zdálo, jako by Rodičku Boží Svatohorskou viděla. Když k ní volala o pomoc, a jí se zaslíbila, hned ráno lépe se vynacházela a pak celá zdravá zde se vděčnou Rodičce Boží prokázala.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 37.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 37.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 38 můžeme vidět tři ženy, prostřední má v ruce berlu, oči šátkem zavázané. Jsou to nejspíš poutnice mířící na Svatou Horu, která je vidět v dáli. Latinská kronika tuto událost z roku 1647 zaznamenává takto: „Dorota Adamovská trpěla na obou očích nesnesitelné bolesti, na jedno pak již po celý rok byla slepá. Dala se na Svatou Horu od jiných vésti. Když přišla k vršku nad Drahlínem, pozdvihla oči a v tom okamžiku spatřila kostel svatohorský ve vzdálenosti dvou mílí, ačkoli dříve kostel ten z blízkého domu viděti nemohla.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 38.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 38.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 39 poskytuje obrázek zasněžené krajiny, splašených koní s povozem a skupiny lidí kolem rozdělaného ohně. Jeden z nich padá k zemi v důsledku přepadení od zbojníků. Vysvětlení téhle události z roku 1662 nabízí kronika: „Dne 28. května poděkoval se na Svaté Hoře Kristian Talenský z Budějovic, který byl od sedláků v lese přepaden a tak zraněn, že jej jako mrtvého opustili. On pak, vzývaje Svatohorskou Rodičku Boží, zakusil mocné její pomoci. Ačkoliv nebyl okamžitě uzdraven a dlouho jen o berlích choditi mu bylo, před časem i tyto odhodil, a úplně uzdraven byl.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 39.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 39.Zdroj: Deník/Radka Typltová

První obraz, který následuje po oltáři Zvěstování Panny Marie nese číslo 40. Znázorňuje hromadné přepadení několika kočárů. Zbojníci jsou nejspíš vojáci, protože na sobě mají uniformy. Dva z přepadených mužů klečí a vzývají Pannu Marii Svatohorskou. Pod obrazem je letopočet 1648.

V kronice se k této události píše: „Když za příčinou švédské války pocestní přepadeni a oloupeni bývali, upadli vlašští obchodníci, kteří ze Strakonic do ostatních krajin českých železo a jiné věci na trhy vyváželi, často do rukou nepřátel se vším zbožím svým. Majíce však vědomost o Panně Marii Svatohorské, skládali v ni svou důvěru a tak často podivně zachováni byli. Tak když jednou na širém poli od loupežníků postiženi byli a nikam ujeti nemohli, padli strachem na kolena svá a prosili Rodičku Boží Svatohorskou za milostivou ochranu; i slib učinili, budou-li zachráněni, že koupí velkou voskovou svíci a ji z vděčnosti na Svaté Hoře obětují. Jak patrně je chránila Panna Maria jest z toho seznati, že vojenští loupežníci ostatní obchodníky obrali a oloupili, kteří se Panně Marii neporoučeli, tyto však ctitele Rodičky Boží Svatohorské úplně na pokoji nechali, jakoby jich ani neviděli. S vděčností splnili slib svůj a přinesli na Svatou Horu šestnáctiliberní svíci.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 40.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 40.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 41 vychází také z události z roku 1648. Představuje přepadení muže dvěma vojáky. K místu přepadení se sbíhají lidé.

V kronice čteme: „Ve válce švédské byl 26. července 1648 i Jan Zeigmüller, někdejší varhaník svatohorský, na levé straně prsou od Švédů postřelen, takže kulka skrze játra na druhou stranu prošla; když tento ranou na zemi padl, přistoupil jiný voják a ranil jej mečem do pravého boku. Když přátelé jeho zavolali ranhojiče a tento rány prozkoumav stvrdil, že mu pomoci nemůže a že po něm veta jest, rozpomenul se Jan Zeigmüller na Svatou Horu a prosil Pannu Marii Svatohorskou, aby mu v tomto nebezpečí zahynouti nedala, a slíbil jí, že uzdraví-li jej, na Svatou Horu přijde a dar na poděkování obětovati bude. Nato lépe mu bylo, až se rány dokonale zhojily. Pročež 30. července 1649 asi výroční čas svého smrtelného zranění, přišel na Svatou Horu a přijav sv. svátosti, zavěsil pěkný růženec z chalcedonu na oltář Panny Marie. Latinská kronika je stručnější. O té samé události ovšem také informuje. Došlo k němu v Praze, když Švédové dobývali Malou Stranu.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 41.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 41.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 42 uvidíme okrouhlou nádrž na vodu, do které naznak padá žena. To neštěstí se událo v roce 1688: „Dne 25. dubna 1688 vydala zde svědectví jedna paní, že dcera její do studně padla, pod vodou se potopila a za půl hodiny teprve vytažena byla, podobná jsouc více mrtvé nežli živé. Když však matka slibem se sem putovati zavázala, počala dívka dýchati a žíti. Proto jí dnes Zachovatelkyni její, Svatohorské Panně Marii, obětovala.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 42.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 42.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 43 znázorňuje veliké město, ve kterém řádí mor. Lidé hromadně umírají. Nad městem se vznáší obraz Panny Marie Svatohorské vyzařující paprsky do všech stran. Malíř tak chtěl nejspíš zaznamenat ochranu, kterou věřícím poskytovala. Není pochyb o tom, že obraz znamená morovou ránu, která udeřila v Čechách, a obzvlášť v Praze, v roce 1714.

V kronikách se dočteme hned několik světlých svědectví z této temné doby: „Dne 26. března přišla na Svatou Horu paní Pelikánová z Prahy poděkovat Panně Marii, že bydlíc v domě pana Chlumčanského, uprostřed domů morem nakažených, vzýváním Panny Marie Svatohorské s celým domem nejen od moru zachována byla, nýbrž že všichni v domě žádnou nemocí postiženi nebyli.“

Další svědectví zní takto: „Alžběta Čechová z Prahy připutovala sem poděkovat Zachovatelce své Svatohorské, a dosvědčila, že sloužila dvanácti nemocným na mor, z nichž šest jich zemřelo, ona však žádné nákazy neutrpěla.“

V dalším zápise stojí: „Johanna Hurtová přinesla sem z Prahy obraz záslibný na poděkování mocné Královně Svatohorské, že zaslíbivše se sem, ze dvou morových boulí ihned uzdravena byla. Podobných svědectví najdeme v kronikách pro rok 1714 spoustu.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na jednobarevném zeleném obraze s letopočtem 1659 označeném 43a vidíme svatohorskou mariánskou studánku a u ní klečícího řeholníka v černém rouše. Znázorňuje událost, která je v kronice vylíčena takto: „1659, dobře-li se pamatuji, na den sv. Alexia, když jsem se vracel z Březnice do Prahy, spatřiv zdaleka svatohorský kostelík, cítil jsem v sobě touhu, abych se tam ze svých hříchů vyzpovídal a Veleb. Svátosti přijal. Učinil jsem tak a tam mi přišlo na mysl, bych poprosil Pannu Marii o milost, aby mne ráčila vysvoboditi od mé staré bolesti, která usadivši se v páteři, tam dvanáct let vězela a ve dne v noci mne trápila, někdy tak hrubě, že mi ani spáti nedala. S mnohými lékaři jsem se radil, mnoho léků užil, avšak bez polepšení. Když však jsem vykonal uloženou si pobožnost na Svaté Hoře, Pannu za uzdravení žádal a napil se vody ze svatohorské studánky, hned jsem byl zbaven těch bolestí tak dokonale, že, ač minula dvě léta a dva měsíce, dosud jsem dřívějších bolestí nepocítil. Abych pak to, co se se mnou stalo jiným vyjevil, přinutilo mne mé vlastní svědomí, jemuž jsem často mne napomínajícímu, abych netajil toho zázraku, nechtěl ani nemohl dále odporovati. Pročež jsem sepsal toto vysvětlení v Praze, léta 1661 třetího dne měsíce srpna. Marek Remmo, řeholník z Tovaryšstva Ježíšova.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43a.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43a.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na protějším obraze 43b je znázorněna panská síň. V ní klečí na zemi muž a drží v obou rukou stříbrnou hlavu, obětuje ji Panně Marii Svatohorské, od níž na něho dopadají paprsky. Připsán letopis 1661. Malíř zobrazil zde následující osvědčení z kroniky svatohorské: „Já podepsaný písař J. M. Pana nejvyššího berníka v království českém, když mne bolela hlava, učinil jsem slib P. Marii Svatohorské a hned jsem cítil polehčení. A protož na poděkování Matičce Boží a abych od bolení hlavy v budoucnosti byl uchován, obětoval jsem stříbrnou hlavu na den seslání Ducha sv. léta 1661. Jindřich Krištof Klucz.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43b.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 43b.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 44 se také zabývá morem. Vidíme tu v popředí na zemi ležeti skupiny lidí, částečně polonahých, padlého koně, i jiné známky spoušti, která vůkol panuje. V pozadí spatřuje se kousek ulice města, kde lidé pobíhají sem tam, aniž je tam tyto známky zpustošení viděti. K obrazu připsán rok 1649. Byl to rok po ukončení třicetileté války. Dlouhé útrapy válečné přinesly zemi české hlad a mor.

Letopisy svatohorské o tom píší: „Po válce bývá mor. Tak se přihodilo i v Čechách, že po válce švédské šířila se morová rána a počavši od Prahy skoro celé království české hubila a v okolí města Příbramě mnoho lidí se světa sprovodila. V samém pak městě Příbrami ani jeden touto ranou postižen nebyl, protože se všichni utekli pod ochranu Svatohorské Panny Marie, kromě jediného radního pána, o němž říkali, že jeho přičiněním výroční trh na zasvěcený svátek se odbýval. Tato milost jest tím divnější, čím více poutníků z Prahy i všech nakažených okolních krajů sem přicházelo, jednak své rodiče neb dítky neb příbuzné na morovou ránu zemřelé, jednak i živé Matičce Boží doporučovati. Ač takové sjezdy a shromáždění jinak velmi nebezpečné bývají, přece na Svaté Hoře nikdy se nezaznamenalo, že by se kdo od druhého nakazil. Mnohá města a vesnice, poznavše tuto zvláštní ochranu Svatohorské Rodičky Boží, počaly s velkou důvěrou na Svatou Horu putovati a zakusily samy pak podobné ochrany Panny Marie od morové rány.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 44.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 44.Zdroj: Deník/Radka Typltová