Předchozí
1 z 10
Další

Další z milostí popisuje v knize Milosti Panny Marie Svatohorské v obrazech z roku 1948 páter Václav Smolík takto: Nad vchodem do kaple Březnické vidíme na obraze číslo 45 vyobrazený pěkný dům, zámku podobný. Na nádvoří je hromada trámů, pod jedním leží muž. Jakýsi pán běží k místu neštěstí. Na střeše domu je ještě několik jiných trámů namalováno. V kronikách r. 1715 je příběh, který by mohl obraz vysvětliti, ačkoliv uznáváme, že se malíři tentokráte vylíčiti událost nepodařilo Téhož roku Jan Kousek, měšťan a stavitel Kutnohorský, když jeden starý dům přestavoval a nenadále celý krov naň padl, mezi shnilými trámy věze, Rodičku Boží Svatoborskou vzýval a volal na pomoc, jí se zaslíbil a šťastně z toho těsného vězení vyvázl, potom na Svatou Horu přišel a Pomocnici své díky činil. Patrně si tuto událost přizpůsobil tak, jakoby přestavba již byla ukončena a pan Kousek teprve při odstraňování starého krovu svou nehodu utrpěl.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 45.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 45.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Poslední obraz číslo 46 na klenbě této chodby představuje pád dobytka, v němž Rodička Boží Svatohorská ctitelům svým pomohla. Vidíme tu skupinu domácích zvířat, volů a krav patrně pošlých. Na dobytek dopadají paprsky od Rodičky Boží Svatohorské. Pozadí tvoří několik domu a lidí, živě mezi sebou rokujících. Obraz má letopočet 1657. Obraz mluví k nám sice dosti zřetelnou mluvou, ale v kronikách svatoborských nenalezli jsme k němu žádného vysvětlení. Jenom k roku 1761 se zaznamenává, že když panoval v českých krajinách dobytčí mor, osada Bubovická ochranou Panny Marie Svatohorské byla celá od této pohromy zachráněna. Ale to se přece nemůže vztahovati na náš obraz, který má letopočet 1657, a kde mimo to je namalováno mnoho pošlého dobytka. Proto soudíme, že se nám zpráva o této pohromě ztratila.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 46.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 46.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 47 nad východem z Březnické kaple znázorňuje velký dům před ním stůl a za stolem mladého muže. Na stole leží před ním pistole; několik jiných pistolí drží ještě v rukou. Z jedné z nich se ještě kouří, jako po výstřelu. Dělá to dojem, jakoby to byl sebevrah. Sebevrahem však nebyl. Postřelil se jen náhodou. Kronika o tom sděluje: Dne 23. října r. 1686 věnoval zde Václav Markvard z Hrádku stříbrná prsa na poděkování Panně Marii Svatohorské za uzdravení z prostřelení kulkou. Pan Markvard byl asi puškařem, nebo aspoň velkým milovníkem střelných zbraní, že měl tolik pistolí u sebe.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 47.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 47.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na následujícím obraze číslo 48 vidíme pokoj, plný rozličného kuchyňského náčiní; u plotny stojí dívka. Stalo se jí nějaké neštěstí, protože venku za dveřmi klečí jiná žena a spíná prosebně ruce. Latinská kronika obsahuje zprávu, která v českém překladu zní: Dne 16. srpna 1651 polila si Mariana, dcera pana Marka Vorla z Příbramě, nohy vřícím mlékem. V tom okamžení zaslechla svatohorský zvon a ihned vzývala Pannu Marii, aby jí to popálení neuškodilo. Tak se též stalo, i necítila žádných bolestí.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 48.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 48.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Další obraz číslo 49 znázorňuje hranici dříví, složenou do milíře. Z milíře se kouří a vyčnívá z něho muž, který vztahuje obě ruce k Rodičce Boží Svatohorské. K r. 1710 píše rukopisná česká kronika: Hrozné je, co zde vypravoval Lukáš Sedlečka ze vsi Růžené. Postavil hranici z 50 sáhů dříví k vypálení uhlí, a zapálil ji. Když se svrchu díval, jak se uhlí pálí, nešťastně do ní po krk spadl a rukama toliko se zadržel a jimi sobě pomáhal. Když se však dýmem udusiti měl, a žádného pomocníka neměl, v tom ukrutném utrpení Pannu Marii Svatohorskou, co mohl, srdcem i ústy volal a jí se na Svatou Horu zaslíbil. Vtom hned jakoby větříček od východu, od Svaté Hory vějící, byl přišel a dým od cesty odháněl, a tam uzřel na blízku trám, kterého se nejináč, než jako ve vodě tonoucí chopil a, ač hodně popálený, vší silou ven se mrštil. Po dvou potom letech, když zcela uzdraven byl, na Svatou Horu přišel a Rodičce Boží, své Spasitelkyni, díky vroucně vzdával.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 49.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 49.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Další obraz vlevo s číslem 50 znázorňuje zámek, z něhož vyšlehují plameny. Lidé se žebříky a hasičským náčiním se k němu sbíhají. V popředí klečí pán a vzývá Rodičku Boží Svatohorskou. Připsán letopočet 1655. V české kronice jest roku 1658 tato událost zaznamenána: Dne 9. října splnil zde slib urozeny pán Jiří Ludvík Miličovský, pán na Kralovicích, za vysvobození od ohně. Po sv. Janu vzňalo se městečko Kralovice na dvou místech, a panský zámek jeho, který jsa uprostřed ohně nedal se lidskou prací uhájiti. Šestkrát počal hořeti a šestkrát oheň udušen; neboť urozený pán bl. Pannu Marii Svatohorskou za ochranu vzýval a slíbil sem pěšky putovati. Dnes dostál slibu svému, pěšky sem připutoval a obětoval šest velikých svící před její obraz. Patrně nemohl pan Miličovský slib svůj hned vyplniti, poněvadž dle připsaného letopočtu udál se oheň již r. 1655, kdežto dle záznamu kronikáře přišel urozený pán na Svatou Horu teprve r. 1658. Po tomto obraze následuje oltář Bolestné Panny Marie.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 50.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 50.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 51 spatřujeme opět hořící dům; tentokrát však oheň dům do základů spálil. V pozadí je kostel a přilehlá velká budova. Nápadné jsou zvláště postavy bílých mnichů, které se všech stran k ohni se sbíhají, a pak obrázek Rodičky Boží Svatohorské, který jako by byl k obrazu nad místem neštěstí přilepen. Kdo zná okolí Svaté Hory, vidí na první pohled, že to může býti pouze Obořiště. Tam je klášter, který dříve náležel mnichům sv. Pavla poustevníka, jejichž oděv byl přesně takový, jaký spatřujeme na obraze. Na místě ohně stála již tehdy kovárna, náležející také klášteru.

O této kovárně pak zaznamenává kronika k r. 1726: O dvanácté hodině v noci vyšel u kováře v Obořišti oheň a shořely v něm dvě osoby, protože dříve se neprobudily, až dům byl v jednom plameni. Kovář ten byl před málo dny na Svaté Hoře na pouti; odtud si přinesl obrázek (papírový) Rodičky Boží Svatohorské a ten zastrčil za obraz ve světnici. Když celý dům na popel shořel, nalezen byl ten papírový obrázek mezi kusy železa a škvárů, ještě řeřavých, celý neporušený, nezačmouděný, jako nový. Dali jej klášteru velebných pánů Páterů v Obořišti, a chová se v jejich klášteře až posavád, veřejně vystavený na schodech a od mimojdoucích se uctivě ctí a líbá.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 51.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 51.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na sousedním obraze číslo 52 vidíme muže, který střílí po jakési paní nebo dívce; ta rozpřahuje ruce své k Rodičce Boží Svatohorské. Obraz má letopočet 1733. Česká rukopisná kronika, vypravuje k r. 1733: Jeden mládenec, vzav nerozvážně zbraň do rukou, střelil Dorotu, dceru Ludvíka Roubovského, velkými broky do střev. Když felčař (ranhojič) viděl, že z prostřelených střev kal vychází, všechnu naději ztratil, že by ji mohl vyhojiti. Ona ve své úzkosti zůstavena, slíbila Rodičce Boží Svatohorské, že se bude každodenně růženec modliti co živa bude, a na Svatou Horu ročně putovati. To když pobožně sobě umínila, felčár, ač ji měl za nezhojitelnou, ku podivu ve svém léčení prospíval, neboť 13 broků bylo z ní vytaženo a 140 broků šťastně zhojeno. Tak tedy zhojena, 8. října sem přišla a Hojitelkyni své vděčnou se prokázala.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 52.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 52.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze dalším očíslovaném 53 spatřujeme velikou klášterní budovu; na straně kostelní vyšlehují plameny a lidé se sbíhají k hašení ohně. Také z klášterní budovy vychází na zadní straně několik osob v kněžském rouše. Nad budovou vznáší se v oblacích postava nějakého světce, vzývajícího Rodičku Boží Svatohorskou. Pozadí ohrožené budovy dává tušiti, že to bylo ve velkém městě, protože viděti několik věží a vysokých domů. Kdo zná Klementinskou kolej v Praze, ihned pozná, že budova zde znázorněná je tako kolej. A skutečně dočítáme se v kronikách, že r. 1679 darovala sem na Svatou Horu kolej Jesuitů u sv. Klementa v Praze záslibný obraz za šťastné odvrácení požáru od koleje.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 53.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 53.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 54 vlevo znázorňuje muže, ležícího na zemi. Nad krajinou zuří bouře, i zdá se, že blesk toho muže zasáhl. V rukopisné české kronice nalézáme r. 1719 příhodu, která obraz vysvětluje. Čteme tam: Zprávu nám dal velebný pan děkan budyňský, že předešlého roku 1718, když své ovečky s pouti na Svatou Horu domů vedl, na konci procesí mezi ženy se přimísil jeden muž, který se jejich pobožnosti zvláště putování, jakožto zbytečné a pověrečné věci vysmíval, a k tomu ještě mnoho hanebného proti Rodičce Boží z úst svých vypustil. Nato hned se hrozná bouře strhla a takový vítr povstal, že všecky poutníky z lesa, kam se před bouří utekli, na širé pole vyhnal a na zem porážel. Hřímání a blýskání bylo hrozné. Devětkrát hrom na to místo uhodil, takže duše z nich pro strach vyhnati mohl. Když se utišilo a vyjasnilo, jeden každý svým životem jistý, staral se o život svého bližního, a všichni při zdraví zachování jsou, krom toho rouhače, do kterého hrom udeřil a na místě zabil.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 54.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 54.Zdroj: Deník/Radka Typltová