Předchozí
1 z 10
Další

První obraz za takzvanou dušičkovou kaplí nese číslo 61. Tady ale dochází k mírným zmatkům. Při posledním restaurování obrazů došlo k jejich nechtěnému přečíslování. Správně by obraz měl mít číslo 55. Restaurátoři ale začali s opravami odzadu a poslední obraz označili jako obraz číslo 100. Vzhledem k tomu, že některé obrazy mají podobrazy označené písmeny, měl by poslední nést číslo 94. Touto chybou restaurátorů došlo i k tomu, že několik obrazů má stejné číslo.

Tento obraz zobrazuje zámek Zruč. Z jednoho křídla vystupuje dým z uhašeného ohně. Branou odcházejí za zámku lidé, kteří pomáhali oheň hasiti. Před branou klečí kněz a drží ve zdvižené ruce růženec, na který padá paprsek od Panny Marie Svatohorské. Obraz vysvětluje, co vypravoval r. 1669 na Svaté Hoře dp. Děkan ze Štěpánovic, Jan Šlechta: Na zámku Zruči u Čáslavě vypukl oheň. On sám hodil do ohně růženec svůj, dotýkaný na divotvorné sošce blah. Panny Marie Svatohorské. Ačkoliv oheň se vzmáhal, přec hned poté přestal. Růženec pak, který čtvrt hodiny v ohni zůstal a v uhlí žhavém nalezen byl, byl tak horký, že žádný v rukou ho držeti nemohl, a přec ani nit z něho neshořela.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 55.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 55.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze, který měl původně číslo 56 (na stropech ambitů je chybně označen číslem 62) vidíme ženu, klečící na zemi a spínající ruce k Rodičce Boží Svatohorské. Vzadu za ní, od ní na opačnou stranu obrácený, střílí muž do vrcholů stromů. Nač vlastně střílí, nelze uhádnouti. Tento obraz má letopočet 1726.

Obraz týká se asi události, kterou česká rukopisná kronika sděluje teprve r. 1746 slovy: Anna Barbora Rozvadová z Kolína poslala sem 18. března vysvědčení, že mnoho dobrodiní od Rodičky Boží dostala. Předně, že před 20 lety (tedy asi r. 1726), samotná doma jsouc, od 3 loupežníků přepadena byla, a když jí 400 zl. vzali a na nich dost neměli, zabíti ji chtěli; ona v těch úzkostech postavena Rodičku Boží Svatohorskou vzývala, a na to hned slyšela, že někdo vystřelil, čehož se náramně loupežníci ulekli; ona pak od leknutí celá zděšená do těžké nemoci padla, ale od Rodičky Boží uzdravena byla. Po druhé, že byla od francouzského vojáka přepadena, který jí chtěl násilí učiniti. Volajíc k Rodičce Boží o pomoc, šťastně z jeho pazourů vysvobozena byla. Patrně chtěl malíř svatohorský vystihnouti situaci nastalou, když slyšela, že někdo vystřelil, anebo, což je více pravděpodobné, že obě události v kronice vypravované spojil v jednu, kterak dívka, vzývající P. Marii Svatohorskou, z rukou těch ničemníků byla vysvobozena.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 56.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 56.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze následujícím, který by správně měl být očíslován číslem 57, ale vinou posledních restaurátorů nese číslo 63, vidíme sál, v něm stůl, dvě zděšené dámy a pána, kácejícího se se židle na zemi. Venku je bouře a zdá se, že otevřenými dveřmi udeřil blesk do této skupiny. Od Rodičky Boží Svatohorské dopadá na pána paprsek. Událost, kterou obraz znázorňuje, stala se roku 1702. V letopisech Svaté Hory líčí se takto: Dne 3. června byl Pavel Šimon Radounský bleskem zasažen tak, že levá polovice těla celá byla spálená a rozdrcená, noha ochromená, celé tělo naběhlé a strupem jako kůrou obklíčené. Slovem celý byl omráčený, jen duši vypustiti měl. Když trochu k sobě přišel, volal k nejsv. Rodičce Boží Svatohorské a zaslíbil se jí. Pomohla mu milosrdná Matka Boží a tak jej uzdravila, že ani nejmenší známky té pohromy na něm nezůstalo.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 57.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 57.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz 58 (chybně označený číslem 64) představuje nové neštěstí, ohněm způsobené. Hořící dům. Lidé pobíhají sem a tam, pomáhajíce hasiti. Na střeše jednoho domu, který stojí nedaleko hořícího domu, klečí muž vzývá Pannu Marii Svatohorskou. Plameny hořícího domu jakoby vítr odháněl na opačnou stranu. Není pochyby, že je to příběh, který zaznamenává kronika r. 1668. Dne 23. října poděkovali zde František Ježovský s babičkou svou bl. Panně Marii za odvrácení a utišení požáru, který V domě jejich vypukl a již i střechu uchvátil. Sotva však se zaslíbil, přestal oheň zle řáditi. Zavěsili sem obraz záslibný. Následuje oltář zasvěcený Úmrtí P. Marie.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 58.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 58.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na poslední klenbě této chodby poutá naši pozornost obraz číslo 59 (v knize), ale 65 na stropech ambitů (kvůli chybě restaurátorů), znázorňující obléhání a zkázu jakési tvrze. Kolkolem jsou rozloženy vojenské stany a panuje čilý vojenský život. Zvláště vyniká na jedné straně skupina dělostřelecká, od níž lítají dělové střely do pevnosti. A mezi dělostřelci zase poutá naši pozornost jeden vojín, který právě vystřelil z děla a jehož koule dopadla, jak se zdá, do nepřátelského skladiště střeliva, poněvadž nastal na tom místě velký výbuch. Na tohoto dělostřelce padají paprsky od blahořečené Panny Marie Svatohorské.

Obraz znázorňuje obléhání a dobytí Bělehradu rakouským vojskem roku 1716. Při tom se dostalo zvláštní milosti Matěji Žižkovi z Telče, který zde na Svaté Hoře svou příhodu vypravoval a kterou kronika takto podává: Udatný muž Matěj Žižka, rodilý z Telče, připutoval sem na Svatou Horu a vypravoval zde, co již téměř po celé Evropě známo bylo, že když minulý rok naše císařské vojsko město Bělehrad obléhalo a pevnosti té dobývalo a do města ohnivé koule metalo, on maje vystřeliti kouli, nejsv. Rodičku Boží Svatohorskou si na pomoc vzal, důvěrně ji vzýval a poté tak šťastně vystřelil, že koule padla na místo, kde mnoho set centů prachu bylo. Prach se chytil a tak celé město u řeky Sázavy a v něm 12.000 Turků zahynulo.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 59.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 59.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na dalším obraze (v knize číslo 60, na stropě ambitů číslo 66) vidíme, jak na jedné straně střílí kdosi zezadu, tedy zákeřně, na osamělého chodce; na druhé straně zasahuje klikatý blesk jiného muže. U tohoto obrazu třeba zase připomenouti, že svatohorští malíři spojili někdy dvě časové neb místně různé příhody v jednu. To se asi stalo také tentokráte.

V české kronice zaznamenáno stručně toto: Dne 2. července 1667 byl Matěj Mareš, měšťan soběslavský, zákeřně na cestě postřelen; kule prorazila mu hrdlo. Když nebezpečí života nastalo a se množilo, slíbil, že bude sem putovati a tak šťastně se uzdravil. Po svém úplném uzdravení přišel r. 1668 na Svatou Horu vyplniti svůj slib. Ale kdo byl ten druhý, do něhož blesk uhodil? Tentokráte musíme obrátiti hodně listů v kronikách, nežli najdeme příhodné vysvětlení. V roce 1749 zaznamenává český rukopis toto: Matěj Horák z Kamenného díky zde na Svaté Hoře konal 17. srpna, že v čase hrozné bouřky, vzývaje pomoc Rodičky Boží, od zabití hromem vysvobozen byl, kdežto tovaryš vedle něho, který Rodičku Boží nevzýval, od hromu uhozen na místě zůstal.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 60.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 60.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na protějším obraze (v knize číslo 61, na stropě ambitů 67) jsou vyobrazeni čtyři jezdci, kteří všichni dorážejí vytesanými kordy na muže, stojícího vedle svého koně a spínajícího úzkostlivě ruce své. Poblíž stojí kaplička se soškou Panny Marie Svatohorské. Hned na první pohled patrno, že tu jde o nějaký souboj.

Rukopisná kronika zaznamenává o tom: Jan Koza sloužil tři léta při mariánském chrámku na Svaté Hoře. Chtěje však lepší službu míti, přišel za lokaje k vysoce urozenému pánu ze Švamberků, který tehdáž statky sobě přikupoval a právě o Hostomice vyjednával. Že však jiný pán také je koupiti chtěl a srovnati se nemohli, vyzvali se na souboj. Páni ti měli své služebníky, kteří jich hájili; z jedné strany byli na koních z druhé pěší. Ale pěší, hned jak jezdci na ně dorážeti počali, dali se na útěk, a zůstal sám Jan Koza, který napřed kulkou do života střelen, že se ještě bránil a vzdáti se nechtěl, potom mnohými smrtelnými ranami raněn byl, až nebylo téměř možno, aby smrti vyvázl. Ačkoliv jej pán jeho ranhojičům hojiti dal, oni veřejně vyznali, že nemůže zhojen býti a smrti ujíti. Když již, tak říkaje, duše na jazyku byla, přišla mu na mysl Svatá Hora a milostivá Matka Boží, na niž on mnoho dal, nebo očitý svědek byl mnohých, skrze ni prokázaných milostí. Pročež slib učinil, že k ní putovati bude, jestli ho uzdraví. A hle, od toho okamžiku počal se lépe míti a pomalu se tak pozdravil, že všecky služby pána svého potom vykonávati mohl.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 61.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 61.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Tady se opět číslování jak v knize Milosti Panny Marie Svatohorské v obrazech, tak na stropech svatohorských ambitů, sbíhá. Obraz číslo 62 je umístěn nad vchodem do Plzeňské kaple. Znázorňuje námořní bitvu. Dvě lodi, plně osazené námořním vojskem s tureckými turbany na hlavách a tureckým půlměsícem na stěžních, pálí divoce na třetí loď, na níž pozornost budí zvláště jeden muž, jenž prosebně zdvihá ruce své k Rodičce Boží Svatohorské. Jej zasahují též paprsky od ní, na znamení, že se jemu, vlastně jeho lodi dostalo zvláštní ochrany.

Je to přepadení křesťanské lodi tureckými námořními lupiči, o kterém letopisy svatohorské k připsanému roku 1659 toto sděluji: Rytíř František Doudlebský konal pout do cizích zemí. Vraceje se z ostrova Malty, byl přepaden od tureckých loupežníků, kteří chtěli již jeho loď zajmouti a křesťany v ní si podmaniti. V tom nebezpečenství učinil František přede všemi slib, že bude na Svatou Horu putovati, a chystal se k obraně. Než Matka Boží jinak je obhájila; neb hned po učiněném slibu loď křesťanův šťastně a velmi rychle silným větrem hnána jako šíp odplula, kdežto turecká vlnobitím zadržena, rytířovy lodi dohoniti nemohla.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 62.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 62.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Hned na obraze číslo 63 vidíme další vodní neštěstí. Na rozvodněné řece pluje cosi, jako nakloněný, potácející se kočár. V něm sedí paní s malým dítkem, kdežto dále vpředu pluje muž ku břehu. Od Rodičky Boží Svatohorské dopadají paprsky na paní s dítkem.

Latinská kronika zaznamenává k roku 1650, který je k obrazu připsán, toto: Voršila Našincová měšťanka ze Strakonic, měla dcerušku Kateřinu, kteráž, ač teprve jeden rok jí bylo, již všemi téměř nemocemi nebezpečně stižena byla. Nevidouc u lékařů žádné pomoci, utekla se s ní k Rodičce Boží Svatohorské. Posadivši se s ní na vůz, jela na pouť. Dvě míle cesty urazily šťastně; když vsak přijely k rozvodněnému potoku (Úslavě) u Buzic, v kraji blatenském, vjel vozka směle do potoka, domnívaje se, že jako jindy často, i tentokráte šťastně přejede. Když tak do hlubiny vjel, plovali koně a kočár se nakloňoval, prudkou vodou jsa unášen. Paní znamenajíc, v jakém nebezpečenství života všichni jsou, vzývala ihned Rodičku Boží Svatohorskou a slíbila, že na Svatou Horu putovati bude, vysvobodí-li ji bl. Panna Maria z neštěstí tohoto. Sotva tak učinila, narovnal se vůz, koně se dostali na mělčinu a šťastně jej vytáhli z vody. Paní Voršila musila si, z velkého leknutí polomrtva jsouc na břehu odpočinouti a až na druhý den, 15. května, se dostala na Svatou Horu. Tu poděkovala blah. Panně Marii za uzdravení dcery své; i v tom vyslyšena byla. Muž, plovoucí pod kočárem je kočí pí. Našincové.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 63.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 63.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 64 vidíme starou Příbram s kostelem na náměstí. Stranou na vršku je viděti Svatou Horu. V popředí je veliký dům s přilehlým dvorkem. V rohu dvorku je studně, do níž někdo střemhlav padá. V druhém rohu klečí dvě ženy, jedna z nich černě oděná, modlící se; před nimi leží na zemi nějaký chlapeček. Je přimalován rok 1661.

Česká kronika líčí příběh takto: Letního času, když bývá největší parno, stonal Ferdinand Kamel, doktor obojího pravá a přísedící apelačního soudu v Praze. Když po té nemoci okřál, dal se z Prahy na Svatou Horu dovézti, aby poděkoval za to Svatohorské Rodičce Boží. Přijel sem na svátek Nanebevzetí Panny Marie, spolu s chotí a dvěma synáčky. Rodiče prodloužili pobožnost svou na Svaté Hoře až do večera; večer sestoupili do Příbramě, do domu, kdež si zjednali hospodu, a kdež zatím synáčkové sem tam pobíhali. V tom běhání ztratil se však starší Jeníček, který tehdáž již do druhé třídy koleje Tovaryšstva Ježíšova na Malé Straně v Praze chodil. Ani mladší bratr, ani žádný jiný nevěděl, kam se tak brzy poděl. Zatím šel kočí, který je do Příbramě s rodiči přivezl, ze studnice vážit vody, aby dal koním pití a zaznamenal, že se v studnici cosi šplíchá. Běží do světnice, volá, aby rozkřesali oheň a svíčku rozsvítil, že se mu zdá, jakoby se dítě v studnici šplíchalo. Těmi slovy, jako hromem omráčena matka na zemi upadla. Hospodyně pak toho domu, kde se to stalo, zaslechnuvši něco o ohni a nedoslechnuvši všeho domnívala se, že někde v domě hoří, vyběhla ven a křičela, aby kdekdo dobrý běžel, vodu nosil a pomáhal hasiti. Hned stal se pokřik v městě, síla lidu se sem sběhla hasit oheň, jak se domnívali, vpravdě však, aby byli svědky divu, který tu Panna Maria Svatohorská byla učinila. Bezpochyby ráčil Bůh tento omyl dopustiti, aby tak mnoho lidu se sběhlo a bylo více svědků milosti a slávy mocné Rodičky Boží. Když pak jedni před domem křičeli, jiní matku Jeníčkovu omdlévající křísili, jiní křesali a svíci rozsvěcovali, přiběhl otec k studni a křičel do ní vším hlasem: Jeníčku! Jeníčku! Ale Jeníček neodpovídal, ani toho křiku dole neslyšel. To otce tak zabolelo, jakoby mu někdo nůž do srdce vrazil. Opět a opět tedy křičel: Poruč se Panně Marii na Svaté Hoře! Pros Svatohorskou Pannu Marii!" Nato zvolal Jeníček dole v studnici: Ó svatá Maria! Ó svatá Maria!" Tu poznavše, že Jeníček ještě na živu jest, rychle spustili okov a křičeli, aby se do něho posadil. Pachole se chytilo provazu a drželo se ho tak, až je s ním nahoru vytáhli. Podivná věc jest, že se nikde nezranilo, ale bylo dokonale zdravé, ano i veselé. Aby otec lépe poznal, jak veliké dobrodiní všemocná Rodička Boží jemu a dítku jeho prokázala, hned toho večera doptával se, jak hluboká ta studnice jest, a pravil mu, že 8 sáhů, a že mívá vody toliko přes 3 sáhy. Dále se tázali dítka, jak se do studnice dostalo a jak mu tam bylo. Jeníček odpovídal: Když jsem běhal okolo studnice a z všetečnosti do ní nahlížel, převážil jsem se a po hlavě jsem do vody spadl tak, že hlavou jsem se dna dotkl. Jak jsem vyplul z vody, toho nevím, než zdálo se mi, jako bych stál bezpečně na nějaké louce. Jistě div se s ním stal, neb ač v studnici tonul přes čtvrt hodiny, přec nebylo na něm žádné pohromy, žádné mdloby a žádného strachu, jakkoliv jej bedlivě pozorovali. Ještě jest podotknouti, že Jan Kamel zůstal po celý život své nebeské Zachránkyni vděčně oddán, a při své smrti r. 1701 odkázal jí celé své jmění. Jeho obraz i s krátkým popisem milosti, které se mu za jeho dětství od Panny Marie Svatohorské dostalo, posud se chová na chodbě residence svatohorské.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 64.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 64.Zdroj: Deník/Radka Typltová